Pár slov o sebesabotáži a odkládání štěstí až „na potom“
Miluju děti a jejich náhled na svět. Děti umí žít. Sám jsem milujícím otcem dvou krásných dcer a fascinuje mě, jak je dětská duše otevřená a řekl bych až předurčená k tomu, aby jí bylo dobře a hezky. Plnit si své každodenní životní sny je pro nás na začátku našeho života vlastně úplně přirozené a totálně nás to pohlcuje a baví. No a pak tuto vlastnost začneme ztrácet, začínáme se života bát a vyvíjíme si často naprosto neuvěřitelné mechanismy, kterými si vysvětlujeme, že šťastní vůbec nemůžeme být a že je to všechno tak nějak hrozně těžký.
Takovým mechanismům říkám sebe – sabotáž a musím říct, že jsme na ně v naší české sadisticko/masochistické nátuře velcí přeborníci.