Ztroskotali jsme. Ale prý se tomu dneska říká teambuilding.
„Budeme tady muset strávit noc?“ honilo se hlavou všem zúčastněným. Tma, zima, rakouské hory, civilizace v nedohlednu. Jedna láhev vody. Čtyři trosečníci.
Ale hezky popořádku.
Co se všechno může přihodit na takovém hackathonu? Nový tým se oťukává, učí se spolupracovat. Podaří se nám dát dohromady tým snů?
A co když se něco pokazí?
Jó, přáli jsme si poklidný hackathon
Příběh začíná v Chorvatsku. Jak jsme se tam ocitli? Kluci hledali kopíka a našli Jůlii. Společně jsme sbalili kufry a vyrazili na hackathon. Právě do Chorvatska. Hezky pracovat a taky se pořádně seznámit.
Takový teambuilding, to je přece dneska v módě.
Nekonalo se sjíždění horské řeky na raftech, ani jsme neskákali bungee.
Jednoduše jsme strávili 10 dní v jednom malém apartmánku, společně si vařili, diskutovali a pracovali bok po boku. A že nám to šlo. Vymysleli jsme spoustu nových funkcí.
Po skvělých devíti dnech jedeme domů. Zrovna nastupujeme do auta na zpáteční cestu. Hurá, zvládli jsme to bez katastrof i bez hádek!
Jenže to nikdo z nás netuší, že pořádný teambuilding nás teprve čeká.
Však to znáte, v těžkých chvílích se ukáže, kdo je hysterka a kdo naopak zachová chladnou hlavu. Kdo přijde s nápady a kdo první propadne depresi.
A jak to asi zvládne naše Jůlie?
Stmelení, o jakém se nám ani nesnilo
Jedeme s tachometrem o závod. Slunce zapadá. Máme za sebou třetinu cesty domů. Honza řídí a zbytek posádky upadá do dřímoty tak slastné, jak jen to zkroucená záda dovolí.
Cink. Cink. Auto cuká a protestuje. „Karlosi, mě tady bliká nějaká kontrolka!?“
Najednou jsme všichni vzhůru. „Cože? Rychle zastav na benzínce.“
Vám to nestačí do Rakouska?
Jen si představte ten romantický západ slunce a naši hvězdnou čtyřku – tři ajťáky a copywriterku. Bezradně stojíme nad nepojízdným autem.
Uprostřed Rakouska. Blíží se večer. A nikdo z nás netuší, co s tím autem je.
Asistenční služba nás určitě zachrání. Od toho tu přece jsou, nebo ne? Po patnácti minutách rozhovoru známe výsledek: Jsme v tom sami a nikdo nás nezachrání.
Leda, že vysolíme pár set euro.
„Já jsem kapitán komunikace, žádný strachy“ – ozve se Jůlie a neohroženě vyráží vstříc kamioňákům. Shání nejprve francouzák a pak, po objasnění pojmů, klíč. Odpojení baterie by prý mohlo pomoct. Jenže klíč se sehnat nepodařilo.
Jiskřička naděje
„Tak to zkusíme nastartovat a uvidíme, co to udělá.“
Kontrolka zhasíná, auto naskočí. Zkušební kolečko okolo benzínky odjede na výbornou. Hurá, jedeme.
Pokud se problém aktuálně neprojevuje, neznamená to, že neexistuje.
Vlna euforie může skončit už po … hmm, deseti kilometrech.
Cink, cink, cink. Je to tu zas.
Tohle už není romantika, neb slunce zapadlo a nejblíže se dá zastavit na odpočívadle. Je tu základní vybavení pro přežití: záchody a wifi.
Budeme tady muset strávit noc?
Druhé kolo telefonátů. Asistenční služba hlásí, že služby zahrnují odtah do 100 km. Hurá!
Jak daleko jsme od hranic? 200.
A víte, že 100 km se počítá z místa, odkud pomoc přijede? Takže sto, dvěstě, třista…
Chyba by prý mohla vězet v turbu.
Tedy, když pojedeme pomalu, auto by nás ještě kousek mohlo svézt.
Zkusíme nastartovat. Auto naskočí.
Pojedeme dál, nebo počkáme, kdo nás zachrání?
Jedem! My se přece nevzdáme
19.30, 200 km od hranic, někde uprostřed Rakouska, tma.
Plazíme se po dálnici padesátkou. Blikáme, aby nás někdo nesmetl.
20.00
Ujeli jsme asi 15 kilometrů! Sjíždíme z dálnice.
Euforie – každý kilometr se počítá.
21.00
Kolik se dá ujet za hodinu padesátkou? Ano, padesát kilometrů.
Koně moje, hyjéé.
21.30
Právě nás předjel postarší cyklista.
22.00
Cink, cink. Ano, hádáte správně – zase stojíme. Tentokrát uprostřed kopce v rakouských horách. Tma. Nikde nikdo. Deprese.
Máme jednu láhev vody. Jůlie pije pivo. Prý ze solidarity – to jí ale nikdo nevěří.
23.00
Auto se vzpamatuje a po odpočinku naskočí. Zase jedeme! Projíždíme Vídní. Vyhlídková jízda jako v kočáře, máme čas prohlédnout si celé centrum za okénky.
23.30
Promýšlíme marketing. Ostatní témata došla. Honza dostává křeč do lýtka.
Doplazíme se? Stále padesátkou, ale hranice už jsou na dohled.
(Touto dobou byl plánován příjezd do Prahy – pozn.redakce)
01.00
„No to snad ani není možné! Země zaslíbená, jak rádi tě vidíme“
Přejíždíme hranice. Jsme doma, teda skoro. Všechno dobře dopadne.
Sotva pár kilometrů za hranicemi, někde u Znojma. Naši kočí už nemají sil ovládat ty opratě divokých koní…
Zachrání nás Vinný sklípek u Mühlbergerů. I přes pokročilou hodinu nás čekají s otevřenou náručí.
Ještě není vyhráno
Po pěti hodinách spánku vstáváme – ještě není dobojováno. Zbývá 200 km do Prahy. Autoservis má pro nás volné místo hned na devátou hodinu.
Řítíme se tam. Jak jinak než naší oblíbenou rychlostí.
„Tak já si to tady sepíšu,“ koukne servisák na SPZ.
„Jo a víte, že máte propadlou technickou?“
Šli jsme smíchy do kolen. Do toho smíchu se promítalo všechno to zoufalství a únava.
Svíčková se čtyřma? Tak to máte za dva a půl, pane.
„Jak dlouho to bude trvat?” dumáme v čekárně autoservisu.
Minuty se vlečou. Hlavy padají únavou.
„Jsou to svíčky, za půl hodiny je hotovo,“ vykoukne z dílny technik.
Nejhezčí věta na světě.
Čtyři svíčky vyměněny. Naštěstí to stojí jen dva a půl tisíce. Taky to mohlo být padesát. Uleví se hlavně Karlosovi, vlastníkovi stáje s chromou klisnou značky Škoda.
Není možná, my jedeme! Karlos řadí čtyřku. Jůlie se musí připoutat.
Na tachometru devadesát. Vlají nám vlasy!
15.00
Přijíždíme do Prahy. Celkový čas cesty? 24 hodin.
Óoo, sladký domove.
Dělili jsme se o jednu láhev vody. Navzájem se podporovali. Zpívali si. Nenechali upadnout kolegy do trudomyslnosti. V jednom autě. Nekonečné hodiny. Vděčni za každý kilometr. A teď? Teď už zvládneme cokoliv!
A co jsme si z tohoto zážitku odnesli za zkušenosti?
- Hlavní je nevzdávat se. Každý krůček kupředu se počítá a je to lepší než stát na místě
- Jen ať si tým prožije nějakou tu krizovou situaci. Teď už víme, že Jůlie s náma ustojí i kdejaký problém.
- Kdo je připraven, není překvapen. A má s sebou klíč a platnou technickou.
- Zavřete tým na 24 hodin do auta. To je aspoň teambuilding.
- Smích pomůže překonat jakoukoliv situaci. Smějte se sami sobě a věřte, že nakonec všechno dobře dopadne. A bonusový:
- Když vám bude nejhůř, vzpomeňte si, že z toho pak můžete sepsat skvělý příběh na firemní blog 🙂