Pár slov o sebesabotáži a odkládání štěstí až „na potom“

Miluju děti a jejich náhled na svět. Děti umí žít. Sám jsem milujícím otcem dvou krásných dcer a fascinuje mě, jak je dětská duše otevřená a řekl bych až předurčená k tomu, aby jí bylo dobře a hezky. Plnit si své každodenní životní sny je pro nás na začátku našeho života vlastně úplně přirozené a totálně nás to pohlcuje a baví. No a pak tuto vlastnost začneme ztrácet, začínáme se života bát a vyvíjíme si často naprosto neuvěřitelné mechanismy, kterými si vysvětlujeme, že šťastní vůbec nemůžeme být a že je to všechno tak nějak hrozně těžký.

Takovým mechanismům říkám sebe – sabotáž a musím říct, že jsme na ně v naší české sadisticko/masochistické nátuře velcí přeborníci.

Ve své práci se zabývám mentálnímu probouzení lidí (samozřejmě i sebe 🙂 ) a v podstatě dodávám lidem odvahu, aby žili svůj život, brali si od něj to, po čem touží a zároveň z toho neměli špatný pocit. Děsně mě baví, když se člověk sevřený strachem ze života rozhodně roztáhnout svá křídla a začne svobodně a vědomě žít.

Je docela zarážející, jak hodně jsme formování do toho, abychom měli ze života strach. Prvně nás do tohoto pocitu ohýbá okolí, pak už to zvladáme sami. Naše kultura  je posedlá kontrolou všeho a stále ještě je v ní cítit zápach komunistických, normalizačních přesvědčení, která nám sypali do hlavy naši rodiče a učitelé (nevyčuhuj z řady, to víš, některý věci holt nejsou pro tebe, neposer to, hlavně neudělej chybu, protože se to s Tebou potáhne dál).

Vlivem takových vět si pak na sebe pleteme neskutečně silný mentální obojek, který nás drží pěkně zkrátka v naší „vybáté“ psychologické realitě a znemožňuje nám prozkoumávat nové věci. Hlavním motivátorem v této zóně stereotypního, bezpečného, zaprděného pohodlí je pak strach, kterým si podvědomě zakazujeme prožít život tak, jak bychom doopravdy chtěli.

V mé rodině máme silnou onkologickou zátěž a hodně mých příbuzných zemřelo na rakovinu v relativně mladém věku. Na jednu stranu je to sice děsivé, na stranu druhou Vás to přinutí přemýšlet o životě na férovku a brát každý den jako cenný dar. Memento smrti Vás dost jednoznačně vede k tomu, prožít život naplno a nenechávat smysluplné věci „až na potom“, protože víte, že žádné „potom“ prostě nemusí přijít.

Jedním z obrovských objevů, které jsem udělal, bylo studium nejčastějších lítostí, které na konci života máme, pokud zjistíme, že jsme ho neprožili zrovna nejlépe. Fantastickým počtením je pro mě kniha Bronnie Ware: Čeho nejčastěji před srmtí litujeme (Portál 2012), ve které autorka popisuje nejčastější lítosti, které uvádějí umírající lidé před odchodem ze svého života.

Mezi nejčasější lítosti patří tyto:

1. Přeji, abych byl žil svůj vlastní život a ne život, který ode mě očekávali jiní – hodně lidí si nesplnilo ani polovinu svých snů a museli umřít s vědomím, že to bylo kvůli rozhodnutím, které udělali, případně které neudělali
2. Přeji si, abych nebyl pracoval tak tvrdě – často to uvádějí muži, kteří zmeškali dětství svých dětí i stáří svých rodičů. Litovali, že strávili velkou část svých životů na běžícím pásu ve své práci a hnali se ve strachu za něčím, co pak nedávalo smysl
3. Přeji si, abych byl měl odvahu vyjádřit své city – lidé potlačovali své potřeby a emoce, aby udrželi tempo a měřítko s ostatními. Výsledkem bylo, že se stali kusem stáda s průměrnou existencí a nikdy se nestali lidmi, kterými se díky svému skutečnému potenciálu mohli stát. Mnoho z nich si vypěstovalo onemocnění vyplývající z jejich životní trpkosti a nelibosti, se kterými nedokázali navázat kontakt. Nepochopili, že trpkost a bolest jsou podvědomými signály, kterými volá jejich já po seberealizaci a smysluplném životě.
4. Přeji si, abych byl zůstal v kontaktu se svými přáteli – často si neuvědomovali hodnotu přátelství, dokud nebyli konfrontováni z minimem času před smrtí, kdy už bylo pozdě přátele znovu vyhledat. Mnozí se ocitli natolik uvíznutí ve vlastních životech, že nechali cenná kamarádství proklouznout mezi prsty. To pak způsobilo hlubokou lítost z toho, že nedali vztahům čas a námahu, kterou si zasloužily.
5. Přeji si, abych  si byl dovolil být šťastnější – tato lítost je překvapivě dost běžná. Mnozí lidé si až do posledních dnů neuvědomovali, že štěstí je dovedností a volbou. Byli zaseknutí ve starých vzorech a zvycích, spoléhali na bohy, společnost, okolí, partnery a děti. Zamkli se do komfortního stereotypu a pasivního očekávání „proč nikdo nic nedělá proto, aby mi bylo líp“. Strach z vlastní změny je nutil přetvařovat se před ostatními a hrát se sebou samými hru o tom, jak jsou vlastně spokojeni.

Tak co, jak jste na tom z hlediska těchto lítostí Vy? Pokud by právě dnes skončil Váš život, do jaké míry byste odcházeli v pohodě a do jaké míry byste měli pocit a potřebu udělat něco jinak? Veliká pecka je to, že pokud čtete můj článek, tak pravděpodobně žijete 😉 Máte tedy příležitost něco udělat a vytvořit. Takže pokud Vám můžu radit a trochu Vás nakopnout, šup ho života, uživejte darů každého dne a žijte a tvořte každý den naplno. Jednou provždy skoncujte s podivnou jistotou, že na vše máme dost času a vše můžeme v klidu odložit až “na později”. Není to totiž nikde garantované, a proto s plněním snů neradno čekat 😉

Začněme tedy s tím, že byste si mohli udělat prázdninový duševní úklid, ve kterém byste si mohli posvítit na to, jestli náhodou ve Vašem světě nemáte nějaké mentální sabotéry. A pokud ano, zvažte, jestli by nestálo za to je jednou pro vždy vyhodit a začít svobodně dýchat. Takovými mentálními sabotéry jsou třeba:

• Zahleděnost do sebe – pocit, že všechno znám, všude jsem byl a jednoznačně vím všechno nejlíp. Díky tomu, že mám ve všem naprosto jasno, si nejsem schopnen připustit, že holt existují i jiné úhly pohledu na věc. Zkuste se místo zahleděnosti do sebe inspirovat ostatními a něco se od nich naučte …
• Pohodlnost a fixace – syndrom „Už jsem prostě takový“ mám už svoje jistý a nechce se mi hledat nic nové Jsem na některé věci prostě navyklý a nehodlám se měnit. „už jsem prostě takový“ Pod touto obrannou slupkou se částo skrývá strach z neúspěchu a nedohodlí. Tak šup do toho, chybovat je přece lidské. Pusťte se do nových věci i s rizikem, ze se to nepodaří …
• Strach – strach ze snění, strach ze svobody, strach z volby a nejistoty, strach z toho, co na to řeknou druzí. Přitom strach je nás konstrukt, který se zpravidla nikdy nenaplní (FEAR – false evidence appearing real). Máš strach? No a co?Neber se zas tak vážně a přesto udělej toho, čeho se bojíš…
• Závist – emoce tolik charakteristická pro naši zakomplexovanou krajinu. Závidíme zpravidla to, co bychom sami chtěli mít a umět. Seberte odvahu a přiznejte si, co závidite ostatním a berte závist jako ukazatel toho, kam se chcete vydat a jakého cíle chcete dosáhnout.
• Vina – výčitky sobě a druhým spolehlivě vytvoří bludný kruh, ze kterého je obtížné se vymanit. Naše neustálá potřeba označit viníka nám nere sílu a pozornost k dosažení vlastních cílů

Pokud jste si uvědomili, že „JE TAM“ (vnitřní sabotéry) máte, vyzývám Vás tímto, abyste každý jim den udělali něco tak trochu naschvál a dovolili si prožít každý den svobodnější a plnější život. Takže pro Vás mám následující jednoduché prázdninové úkoly.

Chcete-li, pojďme do nich:

1. Uvědomte si, že dnešek je prvním dnem zbytku Vašeho života a udělejte něco, po čem jste vždy toužili a co jste si dlužili. Užijte si to bez strachu a naplno.
2. Zeptejte se svých nejbližších přátel na otázku „Čím si myslíš, že sám sebe nejvíce limituji?“ Podívejte se svým vnitřním sabotážím do tváře, poděkujte jim za jejich dosavadní práce a řeknete jim, že už je nepotřebujete
3. Prožijte každý týden něco nového, něco co jste ještě nikdy nedě Umožněte si ten báječný pocit, ze je ve Vás mnohem víc, než jste si mysleli. Zajděte si na balet, golf, tenis, odřekněte důležitou práci a buďte s dětmi, proflákejte celý den, začněte psát knihu. Tím krokem může být cokoliv. Žijte, prožívejte, užívejte.
4. A jednou za týden si udělejte čas sami pro sebe a uvědomte si, co jste si do života nadělili nového a vzrušujícícího …

A třeba napište, jak Vám tento úkol šel a co nového jste na cestě světem prožili. Budu rád, když touto letní rozvahou pomohu k vědomému životu byť jen jednomu z Vás. Nejsme tu proto, abychom se báli. Jsme tu proto, abychom žili a udělali svým žitím svět krásnější a lepší. Jsem optimista a milovník života. Zkuste to taky a žijte … protože nikdo jiný to za Vás neudělá…

Carpe Diem…

Zbyněk Rozbořil 8. 8. 2018