Olga Pohl: Jak si udělat prostor v nabitém diáři
To odpoledne jsem si mohla krásně užít. Akorát mi na to nezbyly síly. Narazila jsem na své limity a nezbylo než přehodnotit priority. Teď vím, podle čeho třídit povinnosti, abych na konci dne měla hotovo a nebyla z toho hotová.
Slunečný den, kdy léto otvírá náruč. Vypravím syna na skautský tábor s krabicí borůvkového koláče, vzorně našitou domovenkou (konečně!) a batohem na dva týdny v lesích. Příkladně plním pracovní úkoly, odškrtávám položky, čistím zaplevelený inbox. Před sebou mám skvělou knižní zakázku a dva týdny pro sebe (a svou práci). K tomu na srdci čerstvý šrám, který mi způsobil jeden švarný horolezec. (Ten s tím vším dost souvisí, ale o tom později.)
Odbavím poslední e-mail a v ten moment mi doběhne setrvačník. Slunce stojí vysoko, ale kolečka se zastaví a já upadám do letargie. Na mysl se mi hrnou výčitky, proč si přivozuju stavy, kdy se cítím jak použitý kapesník. Lehám si a chci usnout. Ale ani spát mi nejde. Venku je nádherně, po práci bych si mohla vyjet na kole, nechat starosti odvát větrem, jít na výstavu… Nemám sil.
Přece to nevyhodím!
Nejdřív práce, potom zábava! Mám ráda, když věci odsýpají. Udělám pro to cokoli. Právě… Vodopád výčitek přeruší nesmělý hlásek ve mně: „Nikdy nebudeš mít hotovo. Pokud si toho budeš nabírat moc. Dokud budeš do skulin po úkolech, které zvládneš rychleji, než jsi plánovala, cpát praní prádla, které mohlo počkat (Co když zítra nebude hezky?), výrobu rybízového likéru (Přece ho nevyhodím, když mi máma vezla rybíz hodinu vlakem), rande na poslední chvíli (Co kdyby ztratil zájem?) a další zdánlivě důležité aktivity.“
Podniknu chabý pokus poskládat prádlo vyprané minulý týden, abych byla aspoň trochu produktivní. Nebo umýt nádobí ulepené od výroby likéru. Nemám sil, tělo mluví jasně. V lítosti nad promarněným odpolednem si napustím vanu. Navzdory slunečnému počasí jsem prochladlá z nevyspání (když dva týdny myslíte na fešného horolezce, odskáče to vaše spaní). Ve vaně dostanu nápad!
Radikální úklid
Drobný krůček pro lidstvo, ale zásadní pro mě. A pro vás, kteří trpíte sklonem k impulzivní výrobě likérů, kývání na zakázky, na které reálně nemáte čas, odpovídání na zprávy hned, jak přijdou, a tak dále. Pojďme si srovnat priority. Vezměte velký papír a a rozdělte ho na tři sloupce. Do prostředního napište to, co je pro vás v životě nejpodstatnější. A to tak moc, že se kvůli tomu vzdáte i veledůležitých aktivit (včetně schůzek na poslední chvíli). Mně pomohlo třídění podle toho, které činnosti mi dodávají energii a smysl v životě.
Až budete mít sepsáno všechno podstatné, vyberte si dvě nebo tři úplně nejdůležitější položky. Ty si zakroužkujte a nenechte si je vzít za nic na světě. Vyvěste si je nad stůl a podívejte se na ně pokaždé, když budete mít nutkání odsunout je kvůli něčemu zdánlivě urgentnímu. Já mám v kroužku například svou kreativní práci, péči o syna a tréninky lukostřelby.
Do levého sloupce si napište činnosti, které jsou nezbytné pro vaši každodenní existenci (například mytí nádobí nebo různé zařizování). Škrtnout je nemůžeme, ale nemusí nutně ležet na našich bedrech. Zapřemýšlejte, co všechno můžete delegovat, aby vám zbyl čas na to opravdu podstatné, co jste si zapsali do prostředního sloupce.
Ale jo, vyhodím
Znovu se podívejte do levého „provozního“ sloupce a zkuste si připustit, že spousta věcí může počkat a svět se nezboří. Špinavé prádlo vydrží klidně další dva dny. Stejně tak počká zpráva horolezci, že ano? Po týdenní odmlce bych mu aspoň připadala nedostupná jak Matterhorn. Jděte ještě dál a dovolte si představu, že leccos může jít stranou jednou provždy. Například likér, kvůli kterému mi nezbyl čas zahrát si karty se synem.
A teď přichází nejdůležitější krok. Do pravého sloupce si napište aktivity, kterým chcete dát stopku. Třídila jsem je podle filtru „co mi bere energii“. Na papír naskákala spousta jezinkoidních činností, které si pustím k tělu, ani nevím jak. Třeba odpovídání na zprávy v chvatu nebo stres, který si vyrábím přihazováním dalších úkolů do nabitého dne. A úplný jezinčí šampion? Snaha vyhovět.
Konec unavených rozhodnutí
Co se u mě od té doby změnilo? Neotvírám jezinkám na první zaklepání (a radši vůbec). Nakládám si jen tolik, kolik unesu a ještě si u toho dokážu pískat. Unavení lidé dělají unavená rozhodnutí a to znamená přehmaty, zajížďky a přehlížení důležitých detailů. Je dost dobře možné, že dotyčný za to nestál od samého počátku, akorát já jsem to neviděla. To letní odpoledne jsem si mohla užít líp. Ale teď mám pořádek v diáři a čisto v hlavě. Pořád se mi nabízí spousta možností a volá spousta povinností. Ale nemusím se hnát za každou z nich.
P.S. V prostředním sloupci už mám jiného horolezce 🙂
