Martin Vymětal (Boomerang): „Smyslem života je vytváření“

Chlapec středního věku (nebo ze středo/věku), jeden ze zakladatelů agentury Boomerang Communications, který úspěšně prošel Pacifickou hřebenovku, promluvil zkušeně, přitom pokorně. Takže jen těžko uvěřit, že sám sebe s nadsázkou nazývá „starým boomerem“.

Celým rozhovorem se prolíná důraz na kvalitní vztahy. Jak ty rodinné, tak ty pracovní, protože do Boomerangu chodí stejně rád jako domů a věří, že zaměstnancům se tam líbí také.

Jako třešničku na dortu Boomerang letos po 23 letech existence získal prvenství v kategorii Nezávislá agentura roku. Martina, možná víc než vítězství, potěšila nominace do kategorie všech agentur, kam spadají i ty velké nadnárodní a síťové. Na to konto okomentoval:

Těší mě, že si můžeme poměřovat párky s těma velkejma klukama.

– Martin Vymětal

Co v podcastu uslyšíte?

• Jak se vypracovat [00:57]
• Martinovo dětství [05:38]
• Ocenění nezávislá agentura roku [08:39]
• Na co je Martin v Boomerangu hrdý [10:40]
• Historie marketingu [12:13]
• Co dělá Boomerang dobře? [16:38]
• Trackování času [23:45]
• Výchova dětí [25:47]
• Vybral by si Martin znovu marketing? [28:50]
• Automatizace a degenerace [32:03]
• Houževnatost a vytrvalost [34:52]
• Traily [38:35]
• Martin a mekáč [42:17]
• Martinovy začátky [44:08]
• Proč je důležité, aby měla značka své téma [45:51]
• AI [55:30]
• Archetypy a kontroverze [01:01:08]
• Generační posun a Martinův syn [01:02:51]
• Kdo ovlivnil Martinův život? [1:07:34]
• Výlet s partnerem a diskomfort [1:08:48]
• Jak na dobré vztahy? [1:14:32]
• Závěr [1:15:52]

Kdybych se znovu rozhodoval, chtěl bych být slavný a úspěšný architekt. Podtrhuji slavný.

– Martin Vymětal

Přepis Podcastu:

Jak se vypracovat [00:57]

Karel: Tak to jsem rád, že jsme to dobře načasovali. Já tě vnímám ve spoustě podcastů a tak, tak jsi podle mě, fakt když se v podcastech lidi ptají, kdo je podle tebe úspěšný, já bych klidně řekl Martin Vymětal, protože vlastně máš businessový úspěch, máš kámoše, z jednoho si můžeš dělat i srandu, vztahy, prostě můžeš si odjet na půl roku pryč a tak nějak ti ten život běží. Máš ty správné hodnoty, bych řekl, prostě je tam ta pokora a tady ty věci. Tak my jsme businessový podcast, tak bych rád možná trošku se dozvěděl, jak se k tomu propracovat, protože tam nevede žádná zkratka a prostě tam nějaká výchova, tam nějaké žití.

Martin: Hele já věřím, že tohle má dva rozměry. Ten jeden je méně ovlivnitelný a to je, co je ti dáno, protože co je ti dáno je prostě dárek a ty to dostaneš a pak je druhá věc, jak s tím zacházíš. Já jsem určitě dostal dobré dětství, dobrou výchovu, to si myslím, že je základ. Dostal jsem taky spoustu příležitostí, které přišly externě, které jsem se já nezasloužil. Chytil jsem je, zaplaťpánbůh, to jo, ale přišly. Hele třeba to, že za mnou přišel můj společník a nabídl mi, jestli nechceme vlastně spolu dělat Boomerang. To nebyl můj nápad, já jsem se k tomu přidal. Ten nápad byl někoho jiného, byl mýho kamaráda a společníka Marka Slezáka, on mě vlastně poptal, určitě mě poptal z nějakých důvodů, mých schopností nebo toho, co si o mě tehdy myslel, ale je to nějaká externí příležitost, která přišla a já jsem ji nějakým způsobem využil. Takže myslím si, že můj businessový úspěch spočívá v tom, že jednak mám hodně dáno, to je skvělý, druhá věc je, že ke mně chodí příležitosti, které dokážu chytit, zaplaťpánbůh a zužitkovat je a ta třetí a nejmenší část je to, co dělám já sám. A samozřejmě ve všech knížkách a podcastech je to jako obráceně, že oni bychom všichni chtěli slyšet to nejvíc, co děláš ty sám, jak to jako řídíš ten svůj osud, ten svůj život, pak že méně těch příležitostí a nikdo jako nechce moc mluvit o tom, že třeba jako máš nějaký dárek, máš třeba dárek nějakého třeba hlasu a ten tvůj hlas může na lidi nějak působit a tím pádem máš na jednou jako třeba fakt jako dost procent jako navíc v nějakých mezilidských vztazích a to není zasloužený, to je prostě dárek, který jsi dostal.

Karel: Teďka jsi setřel takový ty lidi jako „Tak nemusím vstávat v pět, jít na dvě hodiny…“

Martin: Jako myslím si, že scam ranní rutiny je opravdu jako vlastně neuvěřitelně zlej, protože ti říká, že pokud se nechováš nějakým způsobem ráno, tak nemůžeš být kompletním nebo úspěšným člověkem a musím říct, že čím jsem starší, tím víc jsem citlivý na tyhle ty klišé, které ti někdo říká, začne tím žít social media, jde to na tebe ze všech stran a ty najednou jako začínáš orientovat svůj život podle toho. Řeknu ti příklad, teď jsem v neděli dělal něco na svým bytě se svým tátou, nebo asistoval jsem s ním tátou, když dělal něco na mém bytě, takže to říkám správně a říkám mu, já si skočím ještě pro kafe, on už je jako čtvrt, už bych asi neměl to kafe pít a on říká, a to by jako dělalo špatně kafe a já, no jako ne, ale jako nemělo by se pít po čtvrté hodině a teď tě najednou zjistíš, že jsi to jenom slyšel někde, nějak, jasně, že k tomu jsou studie, jasně jsou věci a nemělo bys to, kdokoliv budeš pít kafe a jak posledně měřit, tak jestli tak dobře spíš a pokud jako spíš dobře, tak se nemusíš jako zabývat tím, že to kafe máš po páté hodině a určitě bude spoustu lidí, kteří mi řeknou, ne, to stejně působí na tebe, i když spíš dobře, ale já myslím, že jako je dobrý, nebo zase čím jsem starší, neměl jsem to celý život, tenhle postoj, ale já myslím, že je dobré, nebo zase čím jsem starší, neměl jsem to celý život, tenhle postoj, dívat se na sebe, pozorovat svoje nitro a svoje tělo a podle toho se orientovat a já prostě ráno nebudu dělat pět věcí v rutině, ale co třeba dělám a to mi třeba pomáhá, je, že se ráno osvětluju červeným světlem a věřím tomu.

Karel: Ráno?

Martin: Ráno se na sebe svítím červeným světlem a věřím tomu, je to dobrý rituál. To je jako, aby ses cíleně probral. Hele, taky je to jako, jestli se ke mně přišla někde ze sociálních sítí, já jsem se ji teď chytl, teď ji nějak žiju, ona se buď přežije a opustím ji, nebo se mnou bude prostě dál, ale nějakým způsobem teď věřím a po druhé slovo věřím, protože chápu, že je to otázka víry, že když se ráno osvětluji červeným světlem, které napodobuje slunce, tak nějakým způsobem nastartuju svůj cirkadiální rytmus a bude se mi líp ten den prožívat a večer budu zralejší na spaní. Ale jestli je to pravda, to nevím. Rozhodně bych to nikomu nedoporučoval v videu, v Reelsu, „Martin mi to radí“, ale to určitě ne.

Martinovo dětství [05:38]

Karel: Ale na jednu stranu chápu, na druhou stranu mi přijde ta dobrá zkratka, že ráno si odbudeš v uvozovkách to důležité pro sebe, jakože já jsem ji dřív měl, teď mám dvouletou a dvoutýdenní dceru.

Martin: Takže máš novou rutinu, kterou neřídíš ty.

Karel: Totálně neřízená rutina, přesně tak, a řekl bych, že možná tam ta rutina vypadla to a fajn.

Karel: Jaké jsi měl teda to dětství, byl jsi vedený k nějaké podnikavosti, nebo byl jsi říznutý marketingem, jako tvůj otec, který třeba něco tvořil?

Martin: Dobrá otázka, vůbec, vůbec, nula, zero. Můj táta je pošťák a moje máma je úřednice.

Karel: Taky roznášel sdělení teda.

Martin: No roznášel vzdělení, on byl hlavní technolog na poště, on nechodil bohužel s těma dopisama, takže on dělal ty projekty, a, jo, takže můj táta byl stratég na poště a moje máma, co bys tam ještě myslel teda, byla cukrářka, takže byla kreativní. A proto jsem já.. Hele, ne, ne, není to tak a dokonce jsem nebyl ani vedený k podnikavosti, protože moji rodiče jsou oba dva, řekl bych, hodně skromní a pokorní a neambiciózní. To znamená, že myslím, že u nás spíš doma převládal takový ten narativ: „Měj to všechno dobře udělané, ty svoje úkoly, ten svůj uklizený pokoj, ale moc nevystrkuj hlavu a moc nebuď svůj a nebuď originální.“ To si myslím, že byl spíš narativ toho mýho dětství. Ale já jsem vždycky měl docela hodně umělecké sklony, dobře jsem zpíval, dobře jsem maloval, byl jsem šikovný na modelaření, takže furt nějaké to sebevyjadřování pomocí tvoření tam ve mně nějak bylo. A pak někdy v tom věku 12-13 let, když jsem hrozně pařil dračí doupě, což byla taková hra na hrdiny, která se hrála, roleplay game, tak jsme s jedním kamarádem Petrem se rozhodli, že napíšeme vlastní pravidla takové hry. Tak jsme napsali nějakých 600 stránek pravidel toho, jak hrát hru ze světa fantasy. Nikdy to nevyšlo, ale tam jsem se vlastně jako naučil psát, přemýšlet, formulovat myšlenky a psát. A tam jsem zatoužil, že půjdu na novinařinu, že vlastně budu novinář, protože mi to přišlo jako pěkné povolání a bylo tam to psaní. A to tvoření, protože psaní je tvoření. No a to už byla vlastně jenom zkratka do marketingu, kde jsem vlastně vůbec nezačal jako copywriter nebo psavec. Myslím, že do dneška docela fajn píšu, ale není to moje profese, neumím to dobře, jenom tak jako slušně nebo na takové ty dobré amatérské úrovni. Ale vlastně vidíš, že jsem tam měl nějakou vizuální část, rád jsem vytvářel věci, takže mám nějaký cit pro design, pro vizuálno. Rád jsem se vyjadřoval a formuloval svoje myšlenky, nějaké psaní. No a to vlastně dohromady dalo ty moje podmínky, proto proč marketingová komunikace je ten správný obor pro mě, kde se můžu já vyjádřit a kde jsem silný. A mezi náma, když seš v něčem dobrý, tak se to docela dobře dělá.

Karel: Tak jako jasně, když seš meflou, tak… Vlastně mě chválí, dostaneš tu externí hezky dopamin, takže to je fajn.

Ocenění nezávislá agentura roku [08:39]

Karel: No a co to teda znamenalo teďka pro tebe vyhrát takto tu nezávislou agenturu roku?

Martin: Třešnička na dortu. My tu agenturu máme dohromady 23 let, to znamená, že jsme ji vyhráli. Až teď to neznamená, že teď jsme dobrá agentura, a tu práci jsme dělali vždycky dobře. A my jsme to paradoxně vyhráli v roce, kdy si jako nemyslím, že naše agentura prošla nějakou zásadní změnou. Rosteme, posledních několik let zase, my jsme vždycky rostli, pak ten růst se nějak sploštil, zhruba asi na 4-5 let. A teď zase rosteme dál, co se týče lidí, obratů, klientů, zajímavé práce. A mě se… hele, pro mě to bylo potěšující, nepřeceňuju to, ale miluju to. Nicméně pro mě bylo mnohem cennější to, že jsme byli nominovaný v kategorii agentura roku, nikoliv nezávislá. Agentura roku je… tam jsou všechny agentury na českém trhu a v nezávislé jsou jenom ty, které nemají zahraničního vlastníka, tzv. nejsou v sítí. A to, že jsme byli nominovaní jak v kategorii nezávislé, kterou jsme vyhráli, tak v kategorii agentura roku mezi McCannama a podobnými jmény, které jsou fakt velké síťové agentury, tak možná pro mě ta nominace v té agentuře roku je cennější v tom, že si můžeme měřit párky s těmi velkými kluky.

Karel: To je hezké. A co vlastně musíte splnit? Nějaká porota v obrat nebo jak se to měří?

Martin: Těch kritérií je asi 20. Je to právě v obratu, což jsou taková hygienická pravidla, ale co jsi ten rok udělal za práci, kolik jsi získal cen třeba v tom minulém roce atd. To je vždycky za rok zpátky de facto, je to 24, ale ty to dostáváš s vyplněnou přihláškou za rok 23. Takže je to většinou o nějaké tvé práci, o růstu, o cenách, o tom, co děláš pro lidi. Ta přihláška je poměrně podrobná. Ta porota se skládá z nějakých 20 odborníků, pořád je to oborový časopis, marketing a média, to je ten garant té věci. Takže nějaká nezávislá entita, no a porota rozhodla.

Karel: Když se teď ohlídneš, tak teď jsi řekl, třešnička, naprosto chápu, že vlastně tak dobrý a jede se dál.

Martin: Ta třešnička se nenají, že jo, to důležité.

Karel: Přesně tak. Na co jsi opravdu hrdý teď v kontextu toho Boomerangu?

Na co je Martin v Boomerangu hrdý [10:40]

Martin: Na vztahy, úplně jednoznačně na vztahy. Protože to, že porosteme, je jasné, že děláš dobrou práci. To, že nějak zvládneš procesy, je taky jasné, obtížné ale zvládneš. Ale co je jako strašně důležité, jsou vztahy. Já jsem strašně pyšný na dva druhy vztahů. Ten první je ten, že mám tři skvělé společníky, jsme dohromady čtyři a po 23 letech společného podnikání a řešení tisíců problémů, si jedeme na tři dny do Krkonoš a je to vlastně skvělé, já se tam těším a bavíme se a smějeme se celé tři dny. Takže ty společnícké vztahy jsou úplně geniální. Přes to, že jsme každý absolutně jiný podle všech testů, ale možná, že to je ten klíč úspěchu. A druhé jsou vztahy, jak bych řekl, na pracovišti. A to je to, že já chodím do Boomerangu úplně klidný a úplně rád. Já tam vůbec nemám žádné pnutí a já jsem si úplně uvědomil poslední dobu víc a víc, že já tam chodím stejně rád jako domů. A to si myslím, že jestli to cítí ti lidé a mám pocit, že nějaká jejich část to cítí, tak je to asi to největší vyznamenání nebo největší nějaký výsledek toho, co děláš, co se týče té firmy.

Historie marketingu [12:13]

Karel: Super. Jak vlastně vznikla ta specializace na content marketing? Když jsi říkal, že přes 20 let, tak si říkám, co tou dobou v rámci contentu nějakého frčelo, myslím si, že lidi tak jako hledali takové to být první na Google nebo se jako vlastně objevilo SEO a to byl ten king, že jo. Ale vlastně ten content, si myslím, že to bylo spíš tak něco tam jako naflákejte.

Karel:

Martin: Máš pravdu, že takhle vypadalo jedno období, jedněch třeba pět let v rámci té historie marketingu.

Karel: My jsme založili firmu v roce 2001 v době vytáčeného připojení na internet. To znamená, zhruba takové byly ty trendy, jak jsi řekl, frčely, tak jako tehdy frčelo to, že jsi měl rychlý internet, nebo třeba frčelo to, že když jsi dělal tiskové pdf, tak jsi mohl dát na 40 minut cigáro, protože počítač dělal jenom to tiskové pdf a nemohl jsi dělat nic jiného. My jsme začali jako vydavatelství firemních magazínů, protože ten nápad byl vlastně takový, že když firmy si dávají inserty do volně prodejných magazínů, tak proč by si za ty peníze nemohly udělat vlastní magazín a vlastní distribuci, kdyby měly 100% kontrolu nad tím obsahem, který sdělují tomu čtenáři. Nikoli že vlastně vezmou nějaký nosič, který má vlastní obsah, oni do něj dají jenom svoji reklamu. Takže my jsme začali tomu trhu v roce 2001 říkat, že nejlepší magazín je váš vlastní. To znamená, udělejte si svůj vlastní časopis a udělejte ho na úrovni toho ELLE, toho Top Gearu nebo toho Reflexu, vlastně podle toho, jaký jste klient. A byli jsme strašně dlouho známi jako vydavatelství firemních tištěných magazínů. Třeba 5-6 let to byl opravdu takový vrchol a byli jsme takřka monopol.

Karel: Jo, to jsem se chtěl zeptat, jestli to byla taková kategorie.

Martin: Jo, že vlastně kdo řekl firemní magazín, tak to bylo Boomerang. A já si myslím, že vést svůj produkt nebo službu tak, že monopolizuješ si nějaké téma, je vlastně jako ten smysl, jak uspět. Takže se to snažíme furt. No ale samozřejmě ve chvíli, kdy se opravdu internet rozmohl do mobilů lidí, to znamená, že ne, že to byl doma jenom nějaký nástroj, ale že se to stalo lifestylem, který se mohl vlastně nést kdekoliv na dovolené, v tramvaji nebo tak, tak i to naše vydavatelství zhruba v roce 2006, 2007 se začalo rozkročovat přes různé blogy, newsletry, weby a tak dále. A začali jsme být opravdu multimediální, nabízet ten obsah ve všech těch formátech. Ale třeba ještě 10-15 let se s námi táhlo takové to Boomerang Publishing, protože to bylo to naše první jméno. A dokonce i my jako společníci se občas přeřekneme, řekneme Boomerang Publishing, pardon, Communications, protože to je prostě v nás nějak. No a někdy před 8-10 lety jsme se rozhodli, že chceme překročit ty kategorie content marketingu a koupili jsme agenturu Rust, což byla skvělá reklamní agentura, Aleš Kremper a Graham Rust, dva lidi, mimochodem autoři Radegastu, Flexy a podobně. A my jsme je koupili k nám jako takové reklamní oddělení a začali jsme klientům nabízet i klasickou nadlinkovou reklamu. Ta věc se během pár let vlastně stala organickou, takže ta firma do nás prorostla, už neexistoval Rust a neexistoval Boomerang, ale stal se jenom Boomerang. Ti lidé se vlastně rozprášili v tom Boomerangu, ta práce nám zůstala a ty týmy se vlastně spojily, takže dneska každý z těch 4 týmů, protože máme 4 základní týmy, tak vlastně nabízí kompletní portfolio těch marketingových komunikačních služeb, to znamená reklama, content marketing a je jedno, jestli print nebo digital, to už vůbec neřešíme. Obratově dneska jsme zhruba tak, že máme mírný nadprůměr kontentu, to je někde okolo 60% toho obratu dělá opravdu content marketing a 40% dělá ta nadlinková reklama, to znamená točení spotů, social, pokud to social bereš jako reklamu atd. Takže dneska nabízíme to samé, co každá druhá agentura v Praze, já jenom věřím, že s jinou kvalitou a s jinou hodnotou, kterou přinášíme tomu zákazníkovi, ale jinak jsme kompetitivní de facto v každém marketingovém komunikačním oboru.

Co dělá Boomerang dobře? [16:38]

Karel: Něco těžkého, aby se lidi mohli inspirovat, tak co jste po cestě dělali dobře nebo co děláte podle tebe dobře, že se vám právě daří, dlouhodobě to funguje a jak to řídíte, vedete, když by teď poslouchal někdo z jiné agentury a řekl si, ty jo, ten Martin to dělá dobře.

Martin: Tak jak to udělám, jak udělám to, co tenhle, co tenhle, jabličkáři, jabkoci, jabkov. Hele, ty vztahy nechám teda stranou, protože to si myslím, že je ten klíč k tomu, ale vezmu to spíš opravdu oborově nebo procesně. Myslím si, že specializace je na začátku skvělá věc, právě protože si můžeš monopolizovat nějaké slovo nebo nějaký obor a staneš se tím synonymem pro tu věc. Takže jako je Social Sharks synonymem pro sociální sítě, nebo jako je Symbio Roberta Haase synonymem třeba pro pomoc technologickým firmám, tak je fajn mít tu specializaci, tomu věřím. Ona tě nějakým způsobem limituje v obratu, to je pravda, ale zase ti jako velmi pomáhá a usnadňuje prodávat a mít nějaký proces. To je první věc. Druhá věc je opravdu jako procesy a nástroje. Já bych řekl, že Boomerang je jedna z nejprocesnějších agentur na trhu, aspoň tak, jak to vidím uvnitř jiných. My opravdu věci řídíme i pomocí třeba finančních dashboardů, pomocí Power BI a tak dále. To znamená, poměrně hodně se snažíme naší práci analyzovat a zlepšovat. Takže je to neustálé krátké sprinty, iterace a zlepšování v tom procesu. Nemluvím jenom o té kreativní práci, ale opravdu o tom procesu řízení, workflow systémech a tak dále. Tenhle rok jsme vyhlásili jako rok, nebo jeden z těch čtyř strategických pilířů, které máme, protože máme vždycky čtyři strategické pilíře na jeden rok, tak jeden z nich je, tak se jmenuje, smysluplné procesy. A hodně jsme okolo toho slova smysluplné, tam několik hodin, několik dnů kroužili. Jaký proces je jednoduchý? Jednoduchý ne, já nechci jednoduché procesy. Tak jsme to slovo smysluplný nakonec našli a snažíme se, aby ty věci jsme teď zefektivnili, ale aby furt měly smysl. Protože já vím, že je hrozně jednoduché říct jednoduché procesy, ale pokud máš třeba nějaké komplexní řízení komplexních systémů, tak ten proces není jednoduchý, ale musí být smysluplný. A to má smysl toho, že měříš třeba dobu, kdy lidi nemají práci, tak jsi schopen z toho něco vyvodit a udělat z toho nějaké businessové rozhodnutí, tak to potom smysl má. Takže já bych to jenom shrnul, takže myslím, že to je nějaká specializace na začátek a pak je to nějaké řízení té firmy.

Karel: No jako to agenturní business musí být třeba strašně těžké, že ho správně naalokovat, tak aby lidi nestáli, nebo aby nebyli totálně přetížení. Jak se třeba potýkáte s něčím takovým, což já vím zase z naší strany, že to agentury typicky hodně řeší.

Martin: Lidská práce vs. systém. Systém jsou nějaké nástroje, ve kterých se plánuje práce a měří se ta práce. A člověk, dedikovaný člověk, v agentuře typicky traffic manager, je člověk, který vyplňuje nedostatky toho systému, rychlé změny, které jsou okamžité, kdy někdo něco najednou potřebuje jinak, nebo něco dodělává. To znamená, my investujeme do jednoho člověka, jehož full-time job je to, že jenom chodí mezi lidmi a kontroluje, ne jejich práci z hlediska kvality, to určitě ne, ale z hlediska toho, že mají všechny potřebné věci pro to, aby mohli dělat tu práci. Že v případě změn jsme schopni během několika minut reallokovat ty kapacity v rámci těch týmů nebo těch jednotlivců v rámci té profese. Takže nevěřím tomu já sám ze svých zkušeností, že by to postihl jenom systém. Věřím, že musíš mít hardware i software. A hardware je to, co koupíš, ať už je to Freelo, Asana, Teamogy, nebo cokoliv jiného. A software je ten správný člověk. A toho musíš najít, a to je těžké.

Karel: No a hlavně, že pak ten systém implementuješ do těch všech, nevím, 80 lidí?

Martin: 70 nás je dneska, 70 lidí. Implementovat to do nich, jo, to je hezké. To zní jako, kdyby jsi do nich zasunul USB flešku a nahrál do nich systém poslušnosti, houževnatosti a akurátnosti.

Karel: No, a možná ještě víc věcí. Ale já to vidím u nás, že typické zavádění Freela je v půlce firmách, že hele, poslal jsem vám pozvánky a teď nám to bude fungovat, že jo.

Martin: Ano, já jsem několikrát takhle v rámci klientů přistoupil do Freela, kde mi prostě přišla pozvánka a „Tak tady to máte, ten workflow systému.“ A já „Hm, tak to je bezvadné.“ Hele, je to otázka investice, kterou prostě musíš, nebo nemusíš, chceš udělat do toho, aby si to implementoval. Protože když třeba my jsme implementovali naše nástroje, tak to znamená placené školení pro všechny lidi, a ne jako jedno, ne jako, že přijde někdo přednesek, jak se to ovládá a odejde. My vždycky to děláme nějak dvoustupňovně, že nejdřív je tam nějaká filozofie, kde ty lidi vyškolíme ve filozofii toho systému, proč se s ním pracuje a jak se s ním pracuje z hlediska strategického. Pak následuje nějaké školení, které je už exekutivní, kdy těm lidem říkáš, jak to s tím systémem dělat a jak si usnadňovat práci. Pak toho člověka, který nám ten systém implementuje, platíme třeba po dobu dvou měsíců, kdy k nám dochází třeba na jeden týden a pracuje s těma lidma jen až v nějaké helplajně. A pak děláme třeba, teď když jsme zaváděli nový systém, tak za půl roku se dělá zase follow-up. To znamená, že představíš si, koupíš ten systém a nebudeš platit někoho, kdo ten systém tě naučí, je možná, jistě je možný třeba i, nevím, řídit auto se špatnýma brzdama, ale tady to riziko té bouračky je docela velké. A moje práce jako majitele firmy je snižovat rizika ve všech ohledech.

Karel: Super, děkuji, Martine, my si tohle vystřihneme. Tohle se teď určitě budeme pouštět spoustě lidem.

Martin: Hele, ale jenom když děláš práci dobře, tak může mít dobré výsledky. Jistě může mít dobré výsledky, když ji neděláš dobře, ale je to náhoda, neřídíš to. Musíš to řídit nějakým způsobem a díky Googlu, nebo AIčku se dneska můžeme opravdu dozvědět, jak věci dělat. To jako nemusíme vymýšlet. Já jsem měl přednášku na gastroteku a celá moje přednáška byla o každém marketingovém nástroji. Jako nevymýšlejte to, to existuje, to si jenom vygooglujte. To nepotřebujete vymýšlet, protože se vlastně hrozně často setkáváš s tím, že ten klient na druhé straně vymýšlí ty věci, jak teda budeme dělat webovou stránku konverzní na to, ale existuje už framework. To si jenom stáhnete a naplníte svým obsahem. Takže pro ty velké klienty to třeba smysl má, protože chtějí něco, co je unikátní, něco, co je velké, něco, co je hodně na míru, tailor-made. Ale pro klienty menší, kteří mají budžety třeba v rámci 100 tisíců nebo menších jednotek milionů, je mnohem lepší systémy nebo způsoby kopírovat a tu energii vynaložit na ten originální obsah, který do toho dáš. Nikoliv na to, aby si spal energii na to, jak se to má dělat. A je to stejné u zavádění systémů. Podíváte se na Google, jak mám zavést workflow systém do firmy a opravdu najdete dobré články, které vám to řeknou.

Trackování času [23:45]

Karel: A kdyby třeba, jak to máte s lidmi, tak je to, vládne tam svoboda? Nebo jsou fakt na všechno procesy? Nebo třeba, jak moc hluboko dopadá na lidi, že musíme mít na klientech třeba natrackováno aspoň x hodin denně?

Karel: To je takové agenturní klišé. Proboha, ať hlavně lidi trackují reálnou práci, a ne tolik, kolik mají mít. Jestli k nám přijde noví lidé a začnou vyplňovat třeba 8 hodin denně, aby bylo vidět, že 8 hodin denně pracují. A my to vůbec po nich nechceme, protože my potřebujeme jenom vůči klientovi dokazovat naši práci. Takže ne, když 4 hodiny denně nemá práci, a nemá práci prostě, protože ji nemá, tak to je úplně v pohodě, že asi neexistuje ta práce, jenom mu ji nikdo nedal. To není problém. Hele, on by ti asi odpověděl každý v Boomerangu jinak, protože zároveň každý z hlediska svého založení vnímá ty systémy tak, jak je máme nastavené, buď úkorně, že ho to omezuje ve svobodě, anebo mu ty systémy pomáhají, protože je třeba strukturovanější a má pocit, že to je správně, a jakmile by ty systémy neměl, tak by ti zase ten člověk chodil a říkal, že v té firmě je chaos. Takže si myslím, že najdeš všechny názory v Boomerangu. Ale já myslím, že v hledické systému je dobré uplatňovat něco, čemu psychologové říkají tvrdá laskavost. Je to způsob, jak vychovávat děti. A my jsme děti, všichni, nejenom dospělí, děti. To znamená tvrdou laskavostí. Trváš na svých věcech, existují některé procesy, přes které nejede vlak, v jiných jsi schopen přimhouřit oko, a neříkáš to třeba těm lidem, jenom že ho přimhouříš, oni to nevědí. V některých i oni vědí, že přimhouříš oko. A jsi k ním laskavý v tom, že jim to připomínáš, pracuješ s nimi, vysvětluješ jim to, znovu jim to vysvětluješ, to je ta laskavost. Ale ta dohoda prostě je taková, že třeba my trackujeme čas a přesto prostě nejede vlak.

Výchova dětí [25:47]

Karel: Super, že jsi zmínil vlastně tu výchovu dětí, protože to je teď moje velké téma.

Martin: A jak to děláš teď? Tvrdou laskavostí? Nebo jenom laskavostí?

Karel: Od včerejška jsem zjistil, že k té laskavosti musím přidat tu důslednost. No hele, a jak jsi to měl vlastně ty? Protože já vím, že jsi o pár let starší, ale už máš dospělého syna, tak jaké to bylo vlastně být mladý otec? Že měl jsi určitě spoustu energie na to, ale ještě k tomu…

Martin: Neměl jsem žádný systém. Hele, mě je 47, nebo letos mi bude 47, a mám 25letého syna Bárta, který už pracuje, žije mimo, takže opravdu jako samostatný, dospělý člověk. A mně bylo 22, když se Bárt narodil. Bylo to pro mě překvapení, nebylo to plánované dítě, ale byl jsem strašně šťastný, protože děti jsou prostě skvělé, a udělají z tebe lepšího člověka ve výsledku. Chápete, teď se to nemyslíš, ale ve výsledku, jo. Ale my jsme nevěděli jak vychovávat děti. A nebyl ani přístup k informacím. Nebyla tolik webinářů. Nebyla webináře, nebyly ty dečky na měření dechu a tepu pro dítě atd. Takže my jsme to tak intuitivně dělali. My jsme měli velké štěstí, že Bárt byl fakt klidný a hloubavý kluk, se kterým se hrozně snadno pracovalo. Nemuseli jsme třeba řešit hyperaktivitu, kdo ví, jak bychom ji řešili. Nicméně jsme udělali několik fatálních omylů a několik metod, které jsme někde vyčetli, jsme na Bárta uplatnili a dneska se za to stydím. Dneska se mi vyhrnou slzy do očí, když si vzpomenu to, co jsme třeba udělali. Protože jsme mysleli si, že by to pro něj bylo dobré. Ale nelze projít dětstvím bez poznamenání a nelze vychovat děti, aniž by se skazil. Nebo je nějak poznamenat.

Karel: Nemáš je skazit jenom hodně, jsem slyšel v pár podcastech.

Martin: To bylo v pohodě. Možná ten výsledek benchmark je takový, že s ním sedím na sedačce a koukáme na seriál třeba na Fallout teďkon. A pijeme kolu a smějeme se. A když mu zavolám, že potřebuji s něčím pomoc, tak přijde. A když zavolá on, tak já. Takže bych řekl, že ten benchmark toho vztahu je dobrý. Ale jednou mi Bárt řekl takovou moudrou věc. Protože Bárt je opravdu jako sypač moudrých věcí. A to je, že řekl, já jsem od něj chtěl vědět, jaký jsem byl táta, , jako jak on vzpomíná na svoje dětství

Karel: Vyplň mi 360.

Martin: Vyplň 360. A on mi řekl, hele, to špatné nepřemaže to dobré. Ale to dobré nepřemaže ani to špatné. A tím mi řekl, že ty obě dvě roviny tam on vidí v tom dětství a vnímá je. A musí se s tím srovnat. Až bude mít vlastního syna nebo dceru. Pak pochopí, jak těžké je vychovávat dítě. Ale myslím, že ho mám rád a on má rád mě, takže je to asi dobré.

Vybral by si Martin znovu marketing? [28:50]

Karel: Hele, kdybys teď mohl znova vybírat, šel bys znovu do marketingu? Slyšel jsem tě v pár podcastech říkat, že vlastně jsi zaprodal duši. A že to je, a že to vlastně soustavný boj o pozornost lidí. A lidi jsou jenom tapetovaní vlastně.

Martin: Hele, proč to říkám, s tím dáblem, protože já mám rád, že jsem v sobě poctivý. A obor marketingové komunikace není obor, který dělá svět lepší. To určitě není. A já bych fakt nerad tvrdil, že to tak je. A mám občas takový pocit, že si rádi zakrýváme ty věci, co děláme. Že třeba děláme z nějakého sobeckého důvodu. Nebo z nějakého důvodu, že jsme v tom třeba dobrý. A dostáváme právě tu externí pozornost a externí schválení, když jsme v tom dobří. Takže kdybych já si mohl vybrat znovu dneska, tak bych chtěl být architekt. Protože jsem na to vždycky myslel. Myslím, že to má vlastně blízko k tomu tvoření. A líbilo by se mi víc to, že bych nemusel, nebo mám pocit, že bych se nemusel tolik prodávat a že moje práce by měla odbornější fundus, než má v rámci marketingové komunikace. A je to, myslím si, trošku takový syndrom lidí z marketingu, kdyby rádi dělali něco, co má nějakou takovou fortelnější podstatu. Samozřejmě, začneš tou kavárnu a tou pekárnu, což asi bych nechtěl dělat už dneska, protože vím, jak tvrdý to je v tom biznesu. Ale líbilo by se mi být slavný a úspěšný architekt. Podtrhuji slavný a úspěšný.

Karel: Já jsem tři měsíce nazpět kolaudoval, takže… A hodně jsem si tam toho rozhodoval a vymýšlel, takže za mě si myslím, že je to hezká práce.

Martin: Poznáváš ty lidi, pracuješ s tím člověkem a vytváříš něco, v čem on potom žije a v čem může být šťastný nebo spokojený. A má to takovou trvalou hodnotu. Přece jenom ta komunikace marketingová má trvalost v tom, že vidíš, jak ta značka roste. To vidíš. Ale ty jednotlivé exekuce, které děláš, tak ty odvané čas. Ty prostě mají jenom omezenou životnost. Takže ty neustále vytváříš něco nového, aby vůbec stávající existovala. Takže pro mě je satisfakce, že třeba za těch patnáct let, co děláme pro Radegast, ten Radegast se z poslední značky Pilsnerů stala dvojkou. Tak to je jako satisfakce, protože to se nemohlo stát jenom tím produktem. Ten produkt je strašně významný a hrál v tom klíčovou roli, ta jeho hořkost. To jak je dobrý. Ale zároveň věřím, že ta komunikace, která se držela patnáct let, konsistentně přispěla k tomu postavení taky. Tak to je radost. Ale ta reklama s tím vlkem, kterou jsme natáčeli, ta už je pryč. Ta už neexistuje. Nebo existuje na internetu, ale víš jak, ten její poločas rozpadu už nadešel.

Automatizace a degenerace [32:03]

Karel: -Martin je upřímný. -Tak to je. -Jako u toho architekta, já to teď právě vidím, že ty tam můžeš vystavit tolik přidané hodnoty, hoši. Věř mi, že jsem úplně blbý, že skřínku na odpadkový koš si dáš na motorek, bouchneš kolenem, vyjede a tadyhle dáš jinou příčku. A můžeš úplně nějakou představu člověka udělat pak krátsto lepší. A takhle to poskládáš odshora až po střechu. Tak i na Instagramu ve spoustě reelsech jsou tyhle chytré věci. A já tím, že si to prohlížím, tak to na mě také hodně cílí. Miluji to vlastně, až vidím, jak chytrým hackem zlepšíš život člověka. Ale je tam jeden problém a ten problém se týká i naší práce. Do jaké míry chceš zlepšit a automatizovat věci, aby si nepřekročil tu zónu komfortu a nedegeneroval?

Karel: No, hele, podle tebe už degenerujeme.

Martin: Jako lidstvo určitě ne, proto jsem projel rozvojové země. Takže vím, že nás to nedegeneruje, opravdu málo. Oproti těm, co opravdu je jejich životní úroveň široká. Takže to jsou takové ty problémy prvního světa. Nepřijel mi uber čistý. Ale myslím si, že do jisté míry ano, protože aspoň co jsem četl v nejrůznějších médiích, tak vlastně, když se prodlužuje ta doba dožití, tak vlastně ten náš stav té schránky tělesní se nelepší. A to bych řekl, že ukazuje částečně na to, že jak nepoužíváme to tělo, tak nějakým způsobem jdeme dolů. A na Netflixu je teď dokument „Blue Zones“, a jeden z těch dílů vlastně hovoří o tom, že ti, kteří to své tělo používají, musí se namáhat. To znamená třeba jako vytírají mopem a nemají robota, který to za ně vytře, atd. Tak vlastně se dožívají lepšího zdraví. Vyššího věku v lepším zdraví. Takže myslím si, že do jisté míry ty věci nás poškozují. A to se mně mluví starý boomer, brzo mi bude 50. Takže svět se řítí do záhuby.

Karel: No ale co bychom tady měli udělat, aby to tady nebylo takové skanzenové, to s klukama častokrát říkáme, že to tady máme na dožití.

Martin: Takže bychom se museli vydržet.

Karel: Ale vlastně jste se tam nikdy pořádně nebavili o tom, jaké by mohlo být řešení. Tak co si myslíš, že by nás tady spasilo?

Martin: To opravdu nevím. Ale kdybych musel odpovědět s pistolí u hlavy, tak bych řekl „chození dlouhých tras“. Protože chození dělá člověka lepším člověkem.

Karel: Hele, ale při tom pohybu, tak já vždycky dostanu spoustu nápadů. Přesně když jdu běhat, když od té mindmapy vstanu. A to, takže jako…

Houževnatost a vytrvalost [34:52]

Martin: Ten pohyb je prostě skvělý. Hejbat se a používat svoje tělo. Lézt po stromech, plavat v řece a někam jít nebo běžet.

Karel: Myslíš, že vlastně úspěch podnikání, že jsi došel to PCTčko, já tam hnedka vidím takovou tu spojku, hele, tam je nutná vytrvalost.

Martin: Tam je nutná, kurva, vytrvalost.

Karel: Myslíš, že to je pro nějaký úspěch v životě, když je to třeba ta nejklíčovější věc?

Martin: Houževnatost, určitě ano. Myslím si, že i Malvel má tu knížku Houževnatost od Carol Dweck, která vlastně tam shrnuje psychologické studie o nějakém odloženém potěšení atd. a tvrdí, že vlastně ta klíčová vlastnost pro úspěch v životě je houževnatost. Ono to nesmí, ta houževnatost, se stát rigiditou, aby jsi nebyl zase houževnatý přes míru a byl jsi rigidní. protože musíš poznat kdy věci opustit, kdy už nemají smysl. A já kdybych na té trase skrz Ameriku pěší zjistil, že to smysl pro mě nemá, tak bych byl rád, abych to vzdal, aby moje ego mě nenutilo jít dál, přestože už to pro mě nedává žádný smysl. A takové okamžiky tam byly, bylo jich hodně, ale furt jsem měl pocit, že to smysl pro mě má. Ale nechtěl bych být ten člověk, který vlastně dělá věci, jenom aby je dotáhl, aby byl vnímaný jako konzistentní. V tom bych zase chtěl víc poslouchat svůj vnitřek. Ale víš, co třeba spojuje to dálkové chození s tím podnikáním? Mnoho věcí tam vidím paralel. První věc je, že se nepoděláš z toho, co se děje cestou. Protože já každý týden narazím na nějaký problém ve firmě a mám pocit, že to nás asi položí, nebo to bude strašně zásadní pro tu firmu. A 23 let, když se ohlédnu, jsme furt tady a furt rosteme. To znamená nepřeceňovat ty problémy, které přicházejí. A to je stejné jako na té trase, kdy jsi někde v divočině a je tam fakt velká řeka, ty musíš přebrodit a máš pocit, že tě to určitě strhne. A když se namočíš, co budeš dělat? Protože nastydneš a pak už si vytváříš tyhle scénáře. A pak tu řeku přejdeš nějak a řekneš si, že jsem se nemusel tak stresovat. Takže bych řekl, že to je věc, kterou vidím hodně společnou, že vím, že když prostě půjdu 150 dnů, tak dojdu z Mexika do Kanady, projdu celé Spojené státy. Takže když budu dělat tu činnost, tak ten cíl nastane. A stejně tak v té firmě vím, že když tam přijdu každý den a usměju se na 10 lidí a napravím dva procesy a vymyslím tři věci zajímavé, tak není možné, aby ta firma v dlouhodobém horizontu neuspěla. To není možné. Já se tak odsuzuji k úspěchu, tím, že dělám ten proces. Ale třeba mnohem víc věkem, zkušenostmi se orientuju na dělání a na proces než na cíl. Protože mám pocit, že ta orientace na cíl právě v tobě vytváří tyhle scénáře. Co se stane cestou. No ale co když jdeš po špatné cestě, že jo? To přece víš, někde. Pokud jsi propojený sám se sebou, pokud jsi propojený, pokud nejsi odpojený, tak nějak tušíš, jestli jdeš po správné cestě nebo ne. A spousta věcí tě překvapí, to je jasné. To není záruka. Ale řešuješ tu pravděpodobnost. A přece mi, nebo život je o tom, že zvyšuješ nebo snižuješ pravděpodobnost nebo riziko. Ale ne, že hledáš jistotu. Protože ten, kdo hledá jistotu, tak se stává rigidní.

Karel: Tak jistotu máme jenom jednu.

Martin: Jistota je jenom jedna. Takže ten klient je na té stejné vlně. A chce po mně třeba nějakou… A kdo mi bude garantovat, že? Tak já říkám okřídlený citát Clinta Eastwooda, který on říkal producentům filmů, kteří se ho ptali, jestli ten film vydělá, tak on říkal, jestli chcete záruku, tak kupte toastovač. Na ten dostanete dva roky záruku. A život není toastovač. Není na něj záruka.

Traily [38:35]

Karel: A když jsi měl ty těžký chvíle, když to chtěl zabalit, to byla ta únava, cíl v nedohlednu, nebo nějak mentálně, že už prostě jsi nevydržel sám se sebou, z jakého ranku to třeba bylo? Odpověděl bych ti jinak tam, a jen ti odpovím teď, půl roku po tom, co jsem došel tu trasu. Hele, je to cukr, který nemáš v mozku. Je to podvýživa. Je to nedostatek energie, kterýmu neustále čelíš, protože nejsi schopen unést tolik jídla, aby sis pokryl svůj výdej. To znamená, každý den máš kalorický deficit. A když nemáš cukr v mozku, tak tvůj mozek přemýšlí úplně jiným způsobem, než když ho tam máš.

Martin: Děláš špatná rozhodnutí, máš halucinace, myslíš si něco úplně jiného, mění se ti nefakt to osobnost, nebo to je vnímání tvé osobnosti. A mě tam zabíjel hlavně diskomfort. Diskomfort ve smyslu zimy, mokra, špíny, balení neustálého věcí. To mě zabíjelo.

Karel: Hele, máš můj obdiv. Já bych šel spíš tu Viačekiju přes ty hotely.

Martin: A ta byla skvělá Viačekija. A já třeba teď se chystám ten rok na Island a do Skotska. Na Islandu je pětidenní trail a ve Skotsku je osmidení přes Glenco a West Highland Way. A tam jedu normálně, že mi vozí batoh. Normálně je služba, že ráno v hotelu ti vezvednou batoh a odvezou ho do dalšího hotelu a ty jdeš jenom s denním batůžkem a těším se na to, protože život je pestrý a já se necítím zavázaný. Tím, že jsem prošel Ameriku, nemůžu jít krásnou cestu, kde mi bude někdo vozit batoh. Úplně klidně, úplně v pohodě. Já budu šťastný. A teď jsem viděl na Reelsu, že nějaký hiker si připevnil balón s heliem na batoh, a ten balón mu vlastně nadnášel ten batoh, a říkal jsem si, že to je opravdu chytré. Tak to zkusím za čtyři roky, až budu přecházet CDT, což je Continental Divide Trail, což je cesta, která je jako PCT, ale vede středem Ameriky, přes Arizonu, Idaho, Montanu a Colorado.

Karel: Taky je hustý, že se do toho chceš vypravit podruhé.

Martin: No, ještě potřetí chci pak.

Karel: A to bude kam?

Martin: To je Appalachian Trail, který vede na východním pobřeží Spojených států a pokud ujdeš všechny tyhle tři cesty, tak máš takzvanou Triple Crown a to má jenom 500-600 lidí na světě, takže hodlám, aby moje ego dostalo Triple Crown. Tak vlastně po čtyřech letech bych chtěl jít druhou cestu, třetí cestu a zabalit to do Triple Crown. Takže v 50 a v 54.

Karel: Co já bych si měl v práci vyřešit, abych mohl vypadnout taky na pět měsíců?

Martin: Buď musíš mít společníky, já mám zlatý společníky, takže nejenže mi to umožnili, dovolili, ale vlastně si vzali i můj díl práce na sebe a kolega Tomáš, který to celý zvládl, Tomáš Cibor, já to asi poznal, takže za to jim moc, moc, moc děkuju. Musíš mít asi rozjetou firmu, aby už byla nějak samozříditelná zároveň, anebo musíš špičkově platit manažery, které máš, aby si byl pro ně jediná volba, aby si byl monopol na jejich čas a pozornost, a oni to za tebe vedli. A já mám to štěstí, že mám společníky.

Martin a mekáč [42:17]

Karel: Nedá mi to se nezeptat, že mi přijdeš jako příčetný člověk, ale vlastně vždycky se bavíte o tom mekáči a mě to nějak jako jedna a jedna prostě mi tam nějak nevychází. Tak on ti fakt chutná?

Martin: Mně chutná, mně chutná. To znamená, že když si ho kousnu, tak cítím blaho.

Karel: A jako nevadí ti, že tam na obrázku je krásný burgerek z dyše a dostaneš vlastně takový nějaký produkt?

Martin: No, asi evidentně ne, protože tam opravdu chodím dost často a rád tam jím. Hele, pro mě je mekáč vždy volba na cestách. To znamená zase kontext. Mně se nestane, že bych v Praze zašel do mekáče. To se mi nikdy nestane. Ale ve chvíli, kdy jsem na cestě, ať už v zahraničí nebo v Čechách, tak je to pro mě první volba, protože vím, co chci, a mám pocit čistoty, mám pocit nějakého standardu. A to, že Big Mac nevypadá jako ten Big Mac, tak to chápu, protože jsem v té branži. A sám vím, jak se dělá food styling, takže mě to neruší. Ale chuť Big Macu a té horčice ve mně prostě rozstáčí vzrušení.

Karel: Správnej poměr cukru a soli.

Martin: No jasně, no jasně. Je to engineered food, je to udělané na to, aby tě to dostalo. Je to prostě herák.

Karel: Když jdu kolem toho mekáče, tak si vzpomínám na svoji první práci. To mi bylo asi 12, a dělal jsem v Nymburce na nádražním okínku, a přesně tam bylo naceněné úplně krásný hamburger. A já jsem tahal prostě plátek zmražený, sekaný, sterilovaný, zelí, zakápanou horčicí a kečupem. Přál jsem šťastnou cestu.

Martin: A byli ti spokojení, jak si rozdával štěstí.

Martinovy začátky [44:08]

Karel: Jakoby jo, taky, taky, taky, no. Co byla bez tvojí nějaká první práce? HUH vůbec studovaný, nebo jestli nějakou?

Martin: Tak o mně se ví, já jsem studovaný cukrář. Já jsem se vyučil cukrářem, protože moje máma byla cukrářka, a rodiče vlastně měli pocit, že nejsem úplně studijní typ, tak mě spíš utvrzovali v tom, že bych měl jít na řemeslo. A tím, že byli fakt jako konzervativní, tak řemeslo, to je dobrý, to má zlatý dno. Takže já jsem šel studovat cukráře, to je tři roky škola, výuční obor, tak jsem měl tam vyuční list a rok jsem cukráře opravdu dělal. To znamená, že moje první práce byla v cukrárně Hájek, taková jak je Světozor, na Černém Mostě, tak ona byla jedna na Václaváku, tak tam jsem v nějakých, nevím kolika letech, byl jsem dost mladej, protože jsem vystudoval, ještě jsem nebyl plnoletej, tak jsem točil dorty a dělal zmrzlinu a zákusky atd. Tohle řemeslo umím. Zjistil jsem, že to určitě jako není pro mě, že to takhle žít nechci a musel jsem pak skočit do střední školy, abych si ji vlastně vůbec dodělal. Takže jsem takový jako hodně nedozdělaný. To určitě je nějaká egorána v mém štítu, že nemám to správné a dobré vzdělání.

Karel: A já mám pocit, že na LinkedInu jsem viděl nějakou zahraniční školu.

Martin: To jsem studoval tady. To byla London University of PR a to jsem studoval tady. To bylo jako roční studium v České republice, to znamená, že ta škola je zahraniční, ale vím, že bych něco chtěl mít a určitě v té poslední třetině mýho života se určitě pustím do studia. To je jedna z mých priorit. Mám jich několik a jedna je dovzdělat se, hlavně kvůli tomu, že bych hrozně chtěl být v nějakém kolektivu lidí, kteří studují. To by se mi moc líbilo a bylo by to stimulující.

Proč je důležité, aby měla značka své téma [45:51]

Karel: Když jsme zase u toho vzdělávání, tak ještě bych se vrátil k tomu Boomerangu, contentu a výbornýmu workshopu, na kterým jsem byl.

Martin: Moc rád děkujeme.

Karel: Pro lidi, jo. Já jsem tam byl. Ale proč je tak strašně důležitý, aby značka měla tu svoje téma?

Martin: My to téma píšeme s velkým T, aby bylo jasný, že nejde jen o slovo téma, ale že to je nějaký nástroj nebo nějaký postup. Věříme, že pokud značka má mít konzistentní obsahovou strategii s výsledkama v čase, tak potřebuje mít to téma. To, o čem vlastně mluví, to, co si monopolizuje. To téma je podpíráno nějakýma obsahovýma pilířema, což jsou potom už takový de facto kapitoly nebo podtémata toho tématu. A my třeba jsme tam, že ho řešili s Radegastem, tak já se k němu vrátím, když jsem tady o něm mluvil, kde slogan reklamní je Život je hořký, Bohu dík, ale téma té značky je překonávání překážek. Protože s tím sloganem by si pro dlouhodobou obsahovou komunikaci, ne reklamní, pro tu ano, ale pro obsahovou nevystačil, potřebuješ mít mnohem barevnější ten obsah a ty témata, o kterých vlastně mluvíš s těma lidma, co v nich rezonuje nějakým způsobem. A proto se vytváříš to téma značky a na něj potom navěšuješ ty obsahové pilíře. A pak ve chvíli, kdy máš sociální sítě, newsletter, podcasty, videa, blogy, hry, různý tyhle věci, tak vlastně máš takový kompas, máš mapu, o čem by ten podcast, newsletter, sociální sítě nebo video mělo být, o čem by mělo mluvit, okolo čeho se pohybuješ. A ty značky si témata monopolizují, jsou to nějaké území, které si vykolíkujou, někdy se překrývají, protože chápu, že třeba pivní značky mají překryv třeba v kamarádství, ale třeba my v Radegastu jsme řekli, že ne a že Radegast je ryze individuální značka. Nikdy nevidíš v reklamě Radegast víc lidí partičku, ne, je to individuální hrdina, který překonává svoje vlastní překážky. Je to nějaká definice mužství, chlapství v tomhle světě. A zatímco třeba ty starší reklamy byly vždycky, nebo i ta naše komunikace obsahová, byla o překonávání fyzických překážek, že musíš něco porazit, nebo něco postavit, nebo zadržet vodu v krajině a podobně. Tak už se klasicky přesouváme tím, jak se mění narrativ, co je to muž, co je to chlapství, tak se posouváme třeba i k tomu překonávání mentálních překážek, protože když se podíváš třeba na ten spot s tím vlkem, tak vidíš, že to, že ten chlap toho vlka nezastřelil, byla vlastně jeho mentální volba. A to, že ten chlap vlastně zabránil medvědovi, aby šlápl do té pasti a hodil do té pasti kámen, aby se cvakla a ten medvěd mohl odejít v klidu, což byla ta další reklama po vlkovi, tak je znovu jenom o nějaký mentální překážce a překonání toho, že přece by si měl nechat medvěda, za kterýho máš strach chytit do pasti, nebo přece by si měl zastřelit vlka, který ti chce ukrást ovce. A ty to neuděláš z nějakého vlastního rozhodnutí.

Karel: Myslíš, že tě ten Radegast ovlivnil nějakým hrdinstvím, tím, jak jsi s tím strávil nějakej čas?

Martin: Musím být upřímný, že Radegast není úplně můj klient, takže se trochu chlubím cizím peřím. To dělám rád. Ten klient toho vede celý léta letoucí Robert Marek. Úplně geniální account, který už vystřídal pod sebou několik týmů a ten drží tu značku. Zároveň ten klient na druhé straně je hodně dobrý. To znamená, jsou tam vždycky osvícení branďáci, kteří nechtějí zrušit to, co se patnáct let budovalo, protože největší touha každého marketéra a branďáka, když někam přijde, je udělat to nově.

Karel: To mají i programátoři, to je v pohodě.

Martin: Největší touha agentur je, nechat to tak, jak to je, aby ty lidi měli konzistentní tu komunikaci a tu značku. Protože Coca-Cola se taky nemění, nebo ty úspěšné produkty se nemění v té komunikaci. Inovují, to ano, ale nemění se. Takže je to i klientem a hlavně určitě je to Alešem Klemperer a Grahamem Rastem a agenturou Rust, která s tím přišla.

Karel: Když si vezmeš B2C značky, který ty jsi dával častokrát za nějaký vzor v kontextu toho contentu versus B2B, tak není jednodušší pro to B2C ten content tvořit, protože na druhé straně je hodně odběratelů. Jak tohle s tou máte? Já to totiž vnímám i z toho pohledu jak my sami, tak ale mám i spoustu biznisových, třeba technologických, jako kámošů, co má jako jiný ty. Tak vlastně, jak máš tu niku, tak vlastně komu ten content jde, jako doručíme, když nám jde jenom o marketingový manažery, nebo jako něco, tak vnímáš, že ten svět B2C reklamy je vlastně v tohle s tím jednodušší, protože můžeš otapetovat D1 a zaplatit si homepage seznamu atd., atd., jo.

Martin: Myslím si úplně to opačně než ty. Protože já myslím, že B2B je vlastně mnohem vhodnější prostředí pro content marketing, protože máš cílovou skupinu, která je popsaná velmi dobře a velmi podrobně, máš většinou její pozornost, protože ona nějakým způsobem v tom oboru je, takže ty můžeš najít ty touchpointy, kde je a tam ji můžeš zasáhnout. Protože otapetovat d1 je reklama, to není content marketing, to je prostě nadlinková komunikace, ATL-ko. A v B2C je samozřejmě jednodušší dělat reklamu, ale složitější dělat content. Když to v B2B je složitější dělat reklamu, si myslím, ale jednodušší dělat content. To znamená, u těch značek velkejch, jako jsou piva, jako jsou kosmetika, jako jsou auta, je vlastně jako po mně velká inflace tý pozornosti, to znamená všichni křičejí, podívej se na mě, všichni používají všechny mediatypy, takže prostě, jako Volkswagen, nebo Alfa Romeo, nebo co, nebo sušenky Opavia, a nebo Tatranky, nebo jak, takže je toho jako strašně moc. A vyniknout v tomhle tom Babylonu těch hlasů, který křičejí, podívej se na mě, zamiluj si mě a kup si mě, je poměrně těžký. Když to vyniknout v šepotu B2B, protože tam se jako moc vlastně na hlas nemluví, tak je poměrně jednoduchý. A náš nejúspěšnější obsahový projekt je B2B projekt, je to projekt pro LMC, dneska už Alma Career, což je firma, která vlastně Jobs, Práci, Seduo a všechny tyhle vlastně nástroje pro HRisty, pro pracovní trh. No a proč je to tak jednoduchý, je že máš danou cílovou skupinu personalisté a HRistky, ta cílová skupina je dohledatelná a dosažitelná, protože ty víš, co mají na vizitce, kde pracují, co je náplní jejich práce.

Karel: Ale když máš B2B, který není takhle oborově daný, jakože, dovedu si představit, dělám software pro právníky, tak jasně jsou to ti právníci, ale když to třeba právě nemáš oborově daný, Dejme příklad oborově nedaného B2B. To jsme klidně třeba my, jakože prostě architekti, marketáci, nevím, zahradníci.

Martin: Lidi s potřebou něco řídit. Takže všichni. Všichni, kteří pracují.

Karel: Všichni, kteří mají bílej límeček a sedí u počítače obvykle.

Martin: To znamená něco je spojuje. A já bych chtěl najít to, co je spojuje, pak bych se chtěl podívat na to, jak to řešejí komunikačně, to znamená, vyhledávají to, nebo to nevyhledávají. Konzumují obsah na to téma, nebo ho nekonzumují. A podle toho bych nastavil tu strategii. Bude to těžší. Když nemáš sestřičky, kuchaře, HRisty, ředitele firmy. Těžší to bude. Ale ten B2B obsah je hlavně dobrý v tom, že lidi ho stejně sami vyhledávají. Proto oni vyhledávají ty rady. A kde jsou otázky, tam jsou odpovědi. A ty odpovědi musí být tvoje.

Karel: Hele, přijde ti, že v dnešní době je strašně jednoduchý tvořit a chrlit ten content, ale strašně těžký ten kvalitní.

Martin: Tak to řekl, tak to můžu jen zopakovat. Je hrozně jednoduchý chrlit content. Můžeš to normálně na lidi jako stříkat hadicí. Ale jejich pozornost je malá nebo fragmentovaná. A kvalitní content neznamená chrlení obsahu. Řeknu ti třeba jeden takovej trik. Vydáváme ten HR obsah, který pomáhá, aby HR-isti byli lepší. Protože věříme, že když LMC bude vydávat obsah, který udělá HR-isty lepší, tak ti HR-isti potom ve výsledku nakoupí ty služby. Protože je to vědomé rozhodnutí HR-isty. A my potřebujeme kvalifikované vědomé rozhodnutí, jestli tu službu chce nebo nechce. I to, že ji nechce a ví, proč ji nechce, je pro nás lepší, než když vlastně neví vůbec co a jak. A my jsme teda vydávali nějaký obsah a pak jsme si řekli, pojďme z toho prostě dělat takový ty corner articles. Pojďme udělat z toho Wikipedia HR obsahů v České republice. Začali jsme dělat takzvanou akademii, kde všechno ten obsah, který zveřejníme, tak ho znova vezmeme a sepisujeme ho do vlastně v opravdové učebnice personalistiky nebo HR. No a jak si myslíš, že dneska funguje vyhledávání organický když hledáš něco? Máme vytapetovaný Google našimi odkazy, našimi články. Ale je to proto, že LMC, Alma Career, se rozhodlo, že bude investovat do této části, investuje do toho několik let. A ten výsledek přišel třeba až po dvou, po třech letech. Kdy vlastně na všechny otázky, na které se ptáš z oblasti personalistiky, tak ta odpověď je naše.

AI [55:30]

Karel: Když jsme u toho obsahu, tak jak hodně používáte AI versus, musí to někdo sepsat podle dobré rešerše a tak?

Martin: Hele, používáme ji vlastně málo. Taková ta představa marketéra, že tam hodíš, napiš mi článek o tom. Tak je jako představa sice hezká, ale pak se probudí s rukou v nočníku ráno. To prostě není realita, protože ta věc je schopná chrlit opravdu spoustu obsahu, ale to musíš umět dobře zadávat. My spíš AI používáme na začátku procesu, kdy si nějaké věci rešeršujeme.

Karel: Dej mi nápady.

Martin: Jo, jo, jo, nápady, dej mi nápady, dej mi vlastně pět věcí, jak by se to dalo napsat, může se to vlastně zkrátit nebo prodloužit, to je jedna věc, nebo dej mi kontra nápady mému nápadu. To je jako hrozně, miluju třeba tohle. A na konci, kdy ty věci jako rozformátováváme, to znamená, ty máš jako dobrý content, ale potřebuješ s ním udělat pět nebo šest formátů. A to už tohle s tím může jako velmi, ale velmi dobře pomoct AI a máš 90 % práce hotovo a pak jenom editor to doedituje, tak aby to bylo vlastně správně. Nebo hledání třeba nadpisů, nebo hledání jako mnohem víc catchy odstavců, nadpisů do odstavců, to je třeba práce jako pro AI opravdu skvělá. Takže používáme ji na denní bázi, každý v Boomerangu má svůj individuální účet, který platíme, nemáme jeden, máme opravdu, každý má svůj osobní. A to je textová, to je textová.

Karel: Ale pak lidi přicházejí o takové to pročítání historie ostatních.

Martin: No právě proto ve firmách nelze AI zavést, protože to je základní chyba, že nemá každý svůj vlastní účet. A co se týče vizuální AI, tak tam ji hodně používáme v půlči konceptů. Tam opravdu dneska, když jdeme do tendru, nebo když děláme koncepty, storyboardy atd., tak tam ji už používáme víc a víc, ale ani jednou jsme nepoužili její výstup ve finálním výstupu. To ne, to ne.

Karel: Jak si myslíš, že AI ještě ovlivní, řekněme, nějakou tu vaši marketingovou branži, a teďka myslím, že i nástroje, co vzniknou, nebo tyhle v LMC vytapetované výsledky vyhledávání, což je super, ale za chvíli možná nebudou výsledky atd.

Martin: Takže povídat s jedním rozhraním, to ti bude dávat ty výsledky, už nebudeš chodit na weby jednotlivý. Hele, já to nevím, a musím říct, že to moc nesleduju, protože si myslím, že až to přijde, tak to přijde. A my marketing nejsme jako progresivní obor v tom smyslu, že zavádíme novinky jako první, my používáme věci, které fungujou pro klientovu práci. Ta inovace není v tom být early adopter, a ta inovace je v tom, že jakmile vidíš, že to má smysl a funguje to a má to dopad, tak to velmi rychle zaimplementuješ do komunikace. Mě mnohem víc zajímá, jak AI ovlivní nás jako lidi, protože marketing není jen o značkách, ale je o tom, že chápeš, co se děje ve společnosti. A mě mnohem víc zajímají trendy a ovlivňování lidí, sledovat AI, než nástroje, které budeme používat my v práci. Protože až přijdou, tak je bezpochyby budeme používat. Ale to, jak se mění lidi, je mnohem zajímavější pro marketing a komunikaci značek.

Karel: Jasně, takže nebojíš se, že marketing převezmou už jenom algoritmy?

Martin: No, to bude skvělý, určitě. Jenom budem pracovat prostě jako jinak. Ale ten obor existuje, ta potřeba existuje. A že budu mít třeba polovinu lidí, nebo budu mít třeba stejný počet lidí, jenom budu dělat jinou práci, jinak. Ale já vůbec nevěřím v to, že se věci rapidně změní a rychle, protože nalézají na naší schopnost adaptovat se.

Karel: Jasně, no. Jakože ty změny se dějou fakt rychle.

Martin: No, dějou se rychle, ale dějou se tak, aby ses mohl adaptovat. A furt jenom myslíme, že AI je fakt téma. Ale pro kolik lidí v Praze a Brně? Jako reálně?

Karel: Já nevím.

Martin: Třeba deset tisíc?

Karel: Jasně, no.

Martin: Asi ne deset milionů, že jo?

Karel: To vlastně nevím, ale pro moji bublinu, jako pro celou vlastně.

Martin: No jo, ale to je bublina právě. Ale když teda obejdeš ty Čechy pěšky, třeba…

Karel: Mám to v bucket listu.

Martin: Máš to v bucket listu. Tak se ptej v každé té hospodě, kam přijdeš, jak používaj AI. Ne, nevíš, co je to AI.

Karel: Hele, ale já jsem se teďka přestěhoval na, ne věsnici, ale tak Nymburk. Pár lidí tam je a máme takovou fajn ulici, že tam je Whatsappová skupina a šlo se na to první pivo. Nebo pro mě první, pro mě pravidelný. A jako vlastně v některých věcech jsem si říkal, ty vole, tak to jsem jako za tou bublinou, ale zase na druhou stranu mě překvapilo, že třeba půlka lidí tam mluvila o ChatGPT.

Martin: Mluvila.

Karel: Mluvila, že používá, že ne, jako zahlíd jsem to ve zprávách, ale jako jasně, to přece používá každej.

Karel: Ale lidé říkají spoustu věcí.

Martin: Já bych chtěl stínovat jako buddy a vidět, jak to používají, jak často a jak.

Archetypy a kontroverze [01:01:08]

Karel: Ok, hele pojďme ještě k tomu marketingu, to jsem zabřednul do AI, což jsem původně tak neplánoval, ale pracujete třeba s něčím jako jsou archetypy, nebo je Boomerang nějaký archetyp nějakého kouzelníka?

Martin: Bylo by to hezký být kouzelník, to si jako nemyslím, že my jsme třeba kouzelníky, myslím si, že ty hodnoty naší agentury jsou spíš v nějaké kompetenci, doručení a respektu. Nemyslím si, že jsme magician, to bych řekl, že jsou jiné agentury na trhu. Ale archetypama pracujeme, ale strategové pracují spíš s víc metodama. Já si nemyslím, že máme jednu metodu, kterou používáme, nebo ne, nemyslím, já to vím, ale spíš, že těch metod je několik a ty používáš několik. Archetypy jsou fajn, hlavně při brand buildingu. A k brand buildingu se dostaneme několikrát ročně, ale není to core naší práce, tu určitě ne. Je to základ, ale ne většina naší práce.

Karel: A třeba pro nějaké zvětšení dosahu pracujete nějak cíleně s nějakou kontroverzí, provokací? Nebo já vím z podcastu, že ty rád provokuješ, tak ale…

Martin: Já to mám rád osobně, ale snažím se nedělat svět horší, než je v rámci svojí práce. A je to velmi tenká hranice, kdy pouštíš do světa lež, nebo manipuluješ nějakým způsobem versus to, kdy chceš být jenom atraktivní, abys přitáhal pozornost. A myslím, že se snažíme přitáhnout pozornost, to znamená, snažíme se být co nejlepší v té catchi, sticky, rozměru toho našeho obsahu, nebo toho značkový obsahu, ale snažíme se nevyvolávat kontroverze, protože mi přijde, že to dělá svět horší.

Generační posun a Martinův syn [01:02:51]

Karel: Dobře, dobře. Hele, a co třeba teďka u tvýho syna? Snažíš se mu jako nějak radit, nějak ho směrovat s tím, co jako víš, co třeba on dělá, nebo co se zajímá?

Martin: Hele, žije úplně jiný život než já a žije jiný vesmír než já, protože za A je ajťák, to znamená, to už existuje nějaká bublina, musíš mít tomu nějakou výbavu mozkovou. Mnohem víc se zajímá myšlenky, fenomény, virtuální věci než ty reálný. Řekl bych, ten poměr je obrácený mezi ním a mnou, to znamená, on žije ve světě mozkem jenom, nebo ve velké většině, zkoumá informace, přemýšlí o nich atd. a já mnohem víc žiju tělem, takže si dám to dobrý kafé, jdu na tu procházku, vnímám nějaký dotyk. Tak to je určitě tam vidím nějaký generační posun. On není úplně typický mileniál, myslím si, že je trošku jako stará duše, takže na něm nemůžu si vzorkovat, jak přemýšlí lidi, kde je mi 25, určitě na něm nemůžu. Ale třeba vidím tam na něm ty fenomény, o kterých se veřejně mluví, což je nějaká menší vztahovost, potřeba nějakého výdání se fyzicky, nějaké vyšší žití ve virtuálním světě, menší používání vlastního těla pro nějaký pohyb nebo pro něco takového. Takže to všechno tam vidím, ale zároveň třeba vidím jeho moudrost, jeho rozhled, jeho schopnost být dospělejším. Já jsem byl v jeho věku, takže to jsou asi výhody, které zase má on. A co se týče rad, tak to je jako… Neradit vlastnímu děti je opravdu vrchol zen-budhismu. A já bohužel nejsem úplně dobrý zen-budhista, takže bohužel nějaké rady trousím, bohužel nějakým způsobem mu říkám, co by měl nebo neměl dělat. A oni tak velkorysej, že to přechází. Takže mohl bych to dělat méně, ale cítím nějaké nutkání mu říkat, jak by to měl dělat. Ale je to samozřejmě nerelevantní, protože on žije v jiném kontextu, než já. A nejen osobnostním, protože je někdo jiný, ale právě je v tom kontextu sociálním.

Karel: A teď, když by přišel na nějaký work-life balance, nebo nějaký takový jeho témata, tak vnímáš to tak, že mladý, ať si to odmaká, nebo bys mu klidně podsouval ty myšlenky, že život není jenom práce? Jak to vnímáš? Nebo opačně, kdyby si Martinovi směl poslat nějakou message, tak bylo by to „Hele, makej, protože pak už bude velký dobrý“ anebo „Ty vole, ono to půjde“ a „Easy going“, což si vlastně říkal, že v klidu pár dobrých rozhodnutí a seš na této trajektu.

Martin: No, ale tak to říkáme 47, tak kdybych seděl tady při 25 letech, tak to bylo jinak. Já jsem se teď zaregistroval doménu worklifebalenciaga, protože mi to přijde jako drzá dobrá věc, protože se vlastně o work-life balance hodně mluví a mně přijde se o tom strašně mluví a že to je vlastně trošku jako scam, který zase znova lidi vede k něčemu, co se mnou nesouzní. Já si myslím, že neexistuje něco jako work-life balance, myslím si, že musíš tvořit, nebo věřím, že smysl života je ve vytváření věcí, myšlenek, procesů atd. A jestli to jako vytváříš doma ve svým osobním životě, staráš se o svoje tělo, staráš se o svoji rodinu, rád vaříš, nebo jestli to vytváříš v té práci, vedeš nějaký projekt, získáváš nějaké klienty, tak to pro mě jako nemá plus a mínus, nebo nějaké morální hodnocení, lepší, horší. Myslím si, že nejhorší je, pokud nevytváříš. Neviděl jsem ještě jako člověka, co nevytvářel a byl by šťastnej, kromě těch mnichů. Takže já jeho, anebo sebe, kdybych byl mladý, bych vedl k tomu, vytvářej. Protože já nechci říct jako makej. To není, to ne, a nechci říct, bav se. To ne, vytvářej. A jestli to vytváření je, že děláš dálkový cesty a vidíš to jako tvorbu, protože já to vidím jako nějakou tvorbu svýho života, obsahu svýho života, tak je to tohle, pokud to vidíš v práci, jak je to práce. Ale work-life balance neexistuje, je jenom život, ten je jeden, a proto se jedu v work life balenciagu.

Kdo ovlivnil Martinův život? [1:07:34]

Karel: Ale, super, jsem rád, že jsem se na to zeptal. Kdo tě třeba do života nejvíc ovlivnil? Tebe?

Martin: Táta, určitě. Tím, že se mnou o věcech vždycky mluvil. Tím, že myslím si, že moje schopnost se vyjádřit a moje schopnost o věcech přemýšlet je hodně dojistým jedená tím, že mě tím táta provázel v dětství, v dospívání a teď on ve stáří, protože vždycky v nějakém tom období 20 až 40 se s tím tátou trochu rozejdeš. Ne v tom smyslu, že byste se neměli rádi, ale nepotřebuješ ho tolik, potřebuješ ho hodně na začátku a pak ho začneš potřebovat své zralosti zase. Takže táta mě nejvíc ovlivnil v tom způsobu, jak se mnou jednal, jak se mnou mluvil, jak byl ke mně otevřený. Ovlivnili mě několik konkrétních kamarádů, který mě provázeli od toho věku třeba 12, 13 let až do teďka, který mě znovu intelektuálně jak stimulovali a určitě mě nejvíc ovlivnila moje žena Hanka a můj syn Bart. Ty určitě budou v tom půlu nahoře, protože Hanka v tom, že jsem měl s ní nejvíc interakce, protože jsme byli spolu nejvíc času. A Bart, protože mě jako by učil ten čerstvej pohled na svět a s ním si nejvíc uvědomuji chyby, které dělám. To znamená, že je to pro mě největší emoční srcadlo v tom, co nedělám správně.

Výlet s partnerem a diskomfort [1:08:48]

Karel: Nedoporučil bys takhle další výlet se svým partnerem, jako i jiným lidem a případně proč?

Martin: Já bych to rozhodně doporučil, protože jít s životním partnerem na dlouhý výlet, jak říkáš, na dlouhou cestu je prostě skvělý. Je prostě skvělý, protože spolu trávíte 24/7, protože se prostě poznáte, zjistíte, kde ten vztah je nebo není. A já bych to nechtěl vlastně jít s kamarádem.

Karel: Poznáte, jo. Po 20…

Martin: No jasně. 28 let jsme s Hankou. Poznáš to, no jasně.

Karel: Ale je to jako jiný situace asi.

Martin: Hele, jako počkej, to se taky čáseš a měníš, ten vztah se nějakým způsobem vyvíjí, že si to určitě poznáš zase znovu z nový stránky, kterou nemůžeš v tom běžným provozu, kterou třeba teď máš ty se ženou, máte ženu, dvou letů.

Karel: A dvou týdění.

Martin: A dvou týdění, ok. Tak poznáš nějaké stránky, ale na tom trailu zase z jiný. Takže rozhodně do toho jděte.

Karel: Jako mě to láká, ale asi bych začal něčím jako…

Martin: ??????????

Karel: Jo, a mě se to líbí jako z hotelu do hotelu, protože já přesně jsem prototyp tebe, že ten diskomfort… Jednou zároky vždycky jedu na vodu s kamarádama tady.

Martin: To je tradice.

Karel: To je taková ta tradice, tam si odkroutím v Krůmlově, prostě ty tři noce v nějakém kempu ve stanu. Vždycky úplně jak jsem v tom autě na Prahu. Tak všem říkám „paráda“.

Martin: Hele, já taky ten diskomfort moc nemám.

Karel: A to ještě musím říct, jak se jezdí Krůmlov, tak tam prostě jsou… My vždycky už máme zastávky jako hejlíkoviny, že je v Krůmlově řízkárna a ten dělá rybu.

Martin: Už to máte vychytaný.

Karel: Už to máme vychytaný, takže vlastně ono tam jako… Není moc moc nejaký diskomfort, to skoro mluvíte.

Martin: Ale to je prostě péče, o sebe pečuješ a to je prostě fajn…

Karel: Já tam musím říct, a to je asi 5% PCT, že tam člověk sedne do tý lodí, musí tam dát do barelu to zařízení, že jo. Jsi odpojenej a čumíš tam na ty skály, na tu zeleň, takže to věřím, že musí být dobrý. Ale tam to už teda jako… To je o 150 dní, no nevím.

Martin: Hele, dotknu se z druhý věci, protože dlouho jsem přemýšlel o tom, co je pro mě smysl života, protože máš nějaký univerzální smysl života, který je daný tím bytím, který tady je. A pak máš nějaký individuální, svoje vlastní. A pro mě je to tvořit a požitek. A požitek jsou ty hejlíkoviny, a požitek je to, že když chceš něco hezkýho, tak si pro to jdeš. A požitek je i to, že si lehneš do trávy a koukáš na to nebe. Ale vždycky si uvědomuju, hele, tvořím a k tomu chci nějaký požitek. Takže work-life balenciaga. (smích)

Karel: No a co na té doméně teda bude? Blok nějaký?

Martin: Něco drzýho. Ještě nevím, samozřejmě, ještě nevím. Ale chtěl bych si tohle nějak zmonopolizovat jako svoje vlastní téma. Ne značku, ale téma. Té značku je Martin Vymětál, ale je to nějaký téma té značky. Hodně o tom přemýšlím a chtěl bych něco, co lidi trošku pokopne z nějakého komfortního, rigidního vnímání bytí.

Karel: A nebo nějaký merch, jakože se o to úplně říkneš.

Martin: Merch chystám, tohle něco mám. Chtěl bych hrozně rád tu obrácený sweater, už je tady obráceně, co jsem strašně líbilo. Takže něco plánuju s Jirkou, s kamarádem. Takou tu, jakoždy kouká ta cedulka na to praní a lidi ti řeknou, máš tu obráceně a ty řeknou.

Karel: – Ne, ne.

Martin:

Karel: – A vnímáš to třeba jako vlastní produkty oproti agentuře? Jako něco, já nevím, víc? Nebo jakože přijde ti to takový, že se do toho můžeš víc…

Martin: – Nejvíce Boomerang. Určitě. Boomerang je jako number one. Protože tvořit s lidma kolektivně velký věci je prostě skvělý. Vlastní produkty jsou zábava. Tam nemám žádnou ambici. Jako žádnou. Mně se líbí dělat věci, co mají smysel, co mají ambici. A když děláš pro klienta práci, tak ta ambice je ten úspěch. To, že doručíš tu věci, kterou ten klient potřebuje, což mám fakt rád. A rád dělám velké věci, co mají dopad. A vlastní věci jsou jenom si hraješ, jenom si bavíš. Ten výsledek je jedno. To bude o ten proces. A to u těch velkých věcí ti jde fakt i o ten výsledek. A to mám rád.

Jak na dobré vztahy? [1:14:32]

Karel: Hnedka ze startu stary mluvil o těch vztazích. Jakože máš dobrý společníky v boomerangu a tak dál. Možná věnuješ se něčemu z toho nějaké vyloženě vědomě, že víš, že přijdu do práce, tak někoho pochválím. Víš, že žiješ podle nějakého hodnot třeba s těma společníkama. Já mám teda o společníkach míně, ale jsme tři, taky nám to klapá spoustu let. A vnímám tam důležitý právě, že spotkáme hodnot, abychom taky každý byli úplně jinej. To bych řekl úplně. Tak co je nějaká ta tvoje receptura na takto dobrou vztahovost?

Martin: Asi právě to, co jsi řekl, ty jednoduchý základní věci, to znamená schopnost poděkovat, schopnost omluvit se. A to jsou podle mě dvě základní záležitosti, které ozdobí ty vztahy dobře, protože pokud ty lidi okolo tebe vědí, že máš vděk, cítíš vděk, a pokud jsi schopen reflektovat nějaké svoje špatné rozhodnutí, nebo chování, nebo něco takového, tak si myslím, že to je absolutní základ dobrých vztahů. A to je věc, kterou udělám vědomně. Protože to, že jsem nějakým způsobem naladěnej na ně, to je nevědomí. Ale dobře si dbám na to, abych nebyl kretén.

Závěr [1:15:52]

Karel: Martine, moc děkuji, že jsi si udělal čas a přeju, ať se vám Boomerangu daří i tobě, užijí si všechny cesty po Americe a zase někdy.

Martin: Moc krám děkuji. Děkuji, že jste mě pozval. Jsem měl možnost s tebou mluvit o sobě, o svým pohledu na svět, ale hlavně já ti přeju, ať vy jste tři dobrý společníci a to děláte 23 let, Freelo, a ať pomáhá lidem, protože to, co jste si zvolili vy, je nějaká pomoc k tomu, aby ty týmy fungovaly líp, aby lidi byli organizovanější a měli lepší tu work-life balenciágu než bez nějakého nástroje. Takže mně se lépe líbí, co děláte a myslím si, že můžete být naplněný píchou.

Kam dál?

Mrkněte na report z konference Project Restart 2024, kde se rozpovídal o Pacifické hřebenovce – především o tom, jak si jako jeden ze zakladatelů firmy a Business & Marketing Director mohl dovolit odjet na 6 měsíců. Sledujte Martina na LinkedIn. A pokud máte pár let času, připomeňte si magazín ČiliChili, který vznikal v Boomerangu a jeden čas udával tempo českému internetovému obsahu.

Líbil se vám podcast? Tak ho pošlete dál, navrhněte hosta nebo napište hodnocení na iTunes. Děkujeme! 

Freelo 27. 5. 2024