Marian Jelínek: „Miluj život a chtěj od něj co nejvíc“

Marian Jelínek je nezaměnitelná osobnost českého sportovního koučinku. Jako hokejový trenér má na kontě zlato z MS 2005, 2× titul s HC Sparta Praha a Presidentův pohár s HC Plzeň. Dlouhé roky byl koučem Jaromíra Jágra a s nadějnými mladými sportovci spolupracuje dodnes, včetně několika olympioniků. Kromě toho je manažer a autor řady knih. Jeho tématem je hledání „X faktoru“, který odlišuje úspěšné lidi od těch druhých.

V rozhovoru se opírá o zkušenosti, které získal při setkáních s mnoha úspěšnými lidmi z různých oborů stejně jako o studium filosofie a sportovní psychologie. Nepasuje se však do role odborníka na dětskou a vývojovou psychologii, přestože výsledky jeho práce by k tomu mohly svádět. Přiznal se, že sám teď oproti výkonovému sportu preferuje zahradničení. I když 100-200 kliků denně pořád udělá.

Do sportu se nutím. Už mě to nebaví.

– Marian Jelínek

Co v podcastu uslyšíte?

• Co se děje v hokejové šatně, když ve 3. třetině o gól prohráváte.
• Jak mu proběhl celý život před očima kvůli neznalosti protokolu.
• Proč asijská mládež převálcuje tu evropskou.
• Proč se trenéři nesmí smát 5letým dětem.

Čím lepší emoce, tím lepší výsledek.

– Marian Jelínek

Co v podcastu uslyšíte?

• Jaké máte rutiny? [01:30]
• Vztahy ve společnosti [06:58]
• Cesta na šestitisícovku [10:25]
• Marian v Bílém domě [17:24]
• Jaké to bylo s Jágrem? [24:19]
• Jaké bylo vaše dětství? [26:02]
• Je důležité dětem dávat hodně vstupů, ukazovat jim věci? [31:12]
• Jak vychovat úspěšného jedince pro rok 2050? [33:00]
• Od jakého věku má smysl tyhle věci s dětmi řešit? [43:15]
• Jak v dítěti probudit houževnatost? [51:22]
• Jak to, že lidé v méně vyspělých zemích jsou šťastnější? [59:00]
• Jaký máte názor na školy typu Montessori nebo Waldorf? [01:02:40]
• Jak motivovat lidi, aby milovali svojí práci? [01:13:22]
• Co se děje v hokejové šatně během zápasu? [01:20:47]
• Jaký citát byste vylepil na billboard po celém Česku? [01:26:32]

Přepis podcastu

Jaké máte rutiny?

Karel:
A spíš, jestli nás dílíte něco možná třeba o vás přímo, protože to mi přišlo, že to nebývají ty otázky, tak mě by zajímalo, někdo takhle úspěšný jako vy, jaký třeba vy máte rutiny? Co třeba opakujete denně, týdně, měsíčně, ročně, nebo něco takového? Co jsou ty vaše kotvy?

Marian:
Já se nepovažuji za nějak úspěšného, dělám práci co mě baví.

Karel:
No tak kde je podle vás úspěšný?

Marian:
Uspěšný, no to je otázka, jak si definujete úspěch. Já si definuji úspěch, že jako využiju svůj potenciál v každém okamžiku svýho života, takže když dělám něco, tak to dělám s plným nasazením a s plným odhodláním to provedct co nejlíp. Když jdete z role do role v tom životě, z pracovní role do role otce, role matky, do role tady, že si jdete zahrát tenis, tak všechny ty role chci plnit nějakým způsobem. Na 100%, takže to je pro mě úspěch, když umíte přepínat. Blbý je, když někdo třeba, pro mě blbý, že je v pracovní roli hodně zabředlý a pak jde domů a on tam pracuje furt a nevěnuje se tomu dítěti třeba. Takže skládá Lego a lehu to na mobilu a řeší maily a tak dále. To znamená, pro mě je to umění přepínat.

Karel:
To je asi nejhezčí definice úspěchu, co jsem v našem podcastu zaslech. Jaký třeba jsou ty rutiny, které vás držejí v tom shapu, že dokážete přepínat a dáváte do toho…

Marian:
Jestli to jsou rutiny, co je to vlastně rutina. Pokud by to bylo něco, co dělám nevědomě, tak já spíš, když půjdu od shora, tak si říkám, že bych se chtěl co nejlíp starat o svůj nejbližší domov. A mým nejbližším domovem není ta stavba z cihel, ale to je moje tělo, moje mysl a moje duše. Takže mám ty rutiny, pokud to takhle budem nazývat, které jsou vlastně založeny na těchto třech aspektech. Takže jedna z rutin je, že se už nutím, s prominutím do sportu. Sportu už mě nějak moc nebaví, říkám to úplně na rovinu, protože jsem se nasportoval v životě hodně a připadá mi to teď už, až to je ošklivé, jako jít si cca na dvě hodiny zaběhat, že už to je trošku ztráta času. Není to ztráta času, ale já to tak vnímám, protože ty dvě hodiny času už pro mě jsou tak vzácný, že radši už je využiju trošičku jinak. Ale jsem si vědom toho, že je to nutné, abych neměl 150 kg, takže to jsou třeba moje rutiny. Denně udělat nějakých 100 až 200 kliků na různý fáze.
Abych se nerozpadl. A k tomu dělám nějaký aerobní, to znám, včera jsem byl celé na kole, střídám koloběh, ale ne určitě dlouhý, jsou to 5 -6 km běhy. Ale co mě chytlo, a je to fyzicky náročný, je zahrada. Já mám velkou zahradu, jsme dokoupili i nějakou louku vedle, takže ovce, slepice. A třeba letos jsem zasadil 30 stromů a ono vykopat tu jámu, to se cítíte, jak ten Rambo, ať vykopete tu jámu krumpáčem. Spocenej, jak se připadáte, jak ve filmu. A teď tam máte ten strom, a pak na něj z okna koukáte, tak máte k němu nějaký jiný vztah. A to mě hrozně baví. Takže mě teď baví ta manuální práce, že je za váma něco vidět. Když přiběhnu odněkaď, po dvou hodinách, po hodině a půl, po hodině, cítím se, jako dobrý to, ale říkám si, ale nic si neudělal. Takže to propojení mě asi trošku, ten smysl toho pohybu, ten smysl tý práce, už nemám tam, že jsem se honil za výkonama, triatlony a maratony a já nevím, co všechno. Tak ten smysl teď se mi přehodil. Tak před těma čtyrma pěti lety do toho, že ano, ale jako už stejně asi ten lepší čas nikdy nezaběhneš. Už nezvedneš víc na bench pressu, než si zvedl. Což znamená, možná i to je, to, že už ten cíl vidíte, že už jste si to jednou zaběhl, tak už máte nějaký osobák v tom maratonu nebo v tom triatlonu velkým a jste spokojenej a teď mě láká tam vidět za tou prací nějakou tu věc, která je vidět. Ten strom je prostě, to je krásný.

Karel:
To potvrzuju, teď jsem taky kopal sice jednou teda díru na čtyři stromy a vlastně dělal jsem malý zahradní domeček pro dceru. Strávil jsem s tím samozřejmě nesmysl hodin, ztlouc to dvakrát, to na tří. Ale právě, že ten vztah to vybuduje, že na začátku to byla nějaká halda prkýnek, co prostě přivez kurýr, že jo, člověk za to něco málo zaplatil. Byla by to hračka každá, jako jiná, řekněme, kterou člověk prostě dobrý tak survala na hlavu, tak to jdem vyhodit. Ale najednou prostě ten domek, já k němu mám pomalu bližší vztah, než k tomu, v kterém bydlím. Protože tam ten postavila firma a já jenom vidím na druhý straně hypotéku a tady k tomu člověk strávil týden časem tím, že to dával dohromady natíral a všechno možný.

Vztahy ve společnosti [06:58]

Marian:
A tady jsme se dotkli zajímavého problému v současné době, která trpí vlastně tím, že ty vztahy, a nemyslím mezi lidmi, ale vztahy obecně.

Karel:
K tomu jsem se snažil dostat, že vlastně pak dneska člověk potřebuje taxi, zavolá Uber. A už jeho možnýho jako nulovej vztah, všechno tak jako zkomoditizovaný.

Marian:
No ale bohužel i k přírodě, k okolí, k republice, ke všem věcem kolem nás nemáme k potoku. A ten vztah je něco, co nepotřebujete najednou kvóty. Když budeme mít k věcem vztah, tak najednou nepotřebujete kvótu. Protože když mám k tomu vztah, tak se k tomu nějak adekvátně chovám. Když tomu nemám vztah, ale mám to jenom jako konzumní věc, nebo jenom jako potěšení svýho života, tak se k tomu taky nějak chovám. A to je problém, který souvisí podle mě s tím, že my se neumíme, on to řekl, vám dojem Hegel, že se paradoxně neumíme chovat v době nadbytku. Že se lépe chováme v době nedostatku, ale neumíme se chovat úplně v době nadbytku. A to je něco, co je opravdu nazváženou a o tom často přemýšlím. A je pravda, že se nám zvyšují hrubé domácí produkty, ale zároveň zvyšuje se plýtvání, tak čemu to vlastně potom je? Jo, nevím jestli je pravdivé číslo, ale před časem jsem to nebo s Petrem Havlíčkem, výživovým poradcem, jsme se bavili, se scházíme sem tam a on mi říkal, že 30 % vyprodukovaných potrav v České republice se vyhodí. Takže když si zamyslíte, to je prostě hrozný.

Karel:
To jo, no a mě by zajímalo, myslíte si, že to je jako sinusoida, měli o to, že je takový to pořekladlo, že těžký časy plodějí silný muže, ty dělají dobrý časy a dobrý časy plodějí jako slabý muže a ty se přenášejí jako nějaký těžký časy. Tak je to jako sinusoida nebo je to prostě vývoj tím, že se…

Marian:
Tak je to asi z důvodu toho, že my hledáme vždycky nějakou harmonii mezi dvěma antagonníma silama neboli dvěma polaritama. Jo, to znamená, ano, byla tu doba, kdy jsme prostě odtlačovali negace a nikdo nechtěl žít v zimě a bez oken a nechtěli jsme, aby děti měly hlad a něco všechno, takže jsme vlastně prožívali těžký období a z toho jsme se chtěli rychle dostat. Dostali jsme se, no a teď jsme se dostali na tu druhou stranu zase, to znamená, jsme za tím bodem zlomu, kdy už máme těch věcí relativně hodně a my se furt chováme stejně, takže hrmadíme a furt jako by jsou z nás takový cíloví feťáci, ale zjišťujeme, že nás to neuspokojuje. To znamená, že nám to vydává potěšení, ale to rychle vyprchá, takže chceme znova nový potěšení, pokud možno zase ochlup lepší je vyšší a ono to zase vyprchá a jsme takový ovečky nebo jak to říct, jako v tom krysím závodě, kde tohle nemá dobré řešení a proto je otázka, jak vy říkáte, odpovídám jestli ta sinusoida se nemůže jednoho dne utrhnout, to už se nevrátí.

Cesta na šestitisícovku [10:25]

Karel:
Vy jste mi utekli, já jsem chtěl Mariane hlavně se bavit o vás z začátku, tak mám tady takovou otázku, jste střelec? Dobře, navážu na to, co jsem našel. Vy jste mi někdo vám řekl, Mariane pojďte na nějakou šestitisícovku, letíme zejtra.

Marian:
No jo, to byla síla. To byla Lucka Výborná, mi volala, protože se známe a nějak při setkání říkám, že bych někdy u těch Himalají chtěl na nějaký kopec vylézt, trošku větší, takových šestitisícovku, když člověk není horolezec, tak že mi všichni říkají, to už je dost, pro tebe bude kopec velkej, ale to bys mohl. No a tak najednou, jak jsem takhle tohle pustil tu informaci, tak mi právě volala ta Lucka a pojď na Mary, tak jedeme a vypad nám jeden člen, takže je tu volný místo, výprava, ale máš na to 24 hodin se rozhodnout. Byl někdy květen nebo co a v červnu se jelo, takže prostě díky tomu tlaku jsem řekl, jo, no tak jo, tak jo a vůbec jsem si neuvědomil ty následky s tím spojený, takže jsem to řekl, že oni, že vyřídí víza a všechno, že mi udělají, tak jsem řekl, jo, jo, jo. No a najednou jsem se tam ocitl a bylo to teda, takže z tohohle hlediska to bylo opravdu velmi neuvážené, protože jsem jako vůbec nevěděl a jsem šel v riflích, že jo. Takže Lucka tam povídala, to si děláš srandu, jsi první horlezec, co vylezl na šesti tisícovků v jeanach. No, vidíš to. Ale vylez. No a boty jsem měl nějaký nekvalitní, takže mi tam padaly mačky z toho na ledovci, takže jsem zdržoval, ale nakonec, jako se pochlubím, z pětadvaceti lidí, co začalo ze základního tábora, tak jsme tam dolezli čtyři. A borec v jeanách tam vylez. Takže to bylo sebe pyšnej. A já jsem toho plný zuby. Přiznám se, jakože, že tam opravdu, jako jsem pochopil, že uděláte pět, šest kroků, ne tři, ale pět, šest a dáte pět, deset vteřin pauzu a zase pět, šest. Takže, jako…

Karel:
Měl jste tam nějakou chvíli, třeba tady na tom výletu, kde jste se bál o život. Mně to totiž trošku hodilo takový můj flashback. Když jsem byl v Norsku na Erasmu, tak já taky jsem se tam přidal do nějaký hiking grupy, že oni se mne řešili. Přesně jsem si ho měl polobotky a džíny a jo, jdeme do parku. Já si myslím, jo, jdu s váma, jasně. No a teď to byly fakt ty profíci, ty totální výbava a něco. A teď nestíháme, běžíme a teď přes potok. Já čvach čvach říkám, ty vole, tak teď tady umrznu. Takže to byl přesně ten výlet, kdy jsem si tam v noci ve spacáku říkal tyjo, tak možná bych se rozloučil s rodičema, nebo… A zase tak, jako špatný to nebylo, ale jako, měl jsem tam myšlenky nechtěné.

Marian:
Heleďte, v těch Himalajích ani ne, jenom jsem spíš jako si tak dal ten limit těch šesti tisíc a přiznám se, že jsem udělal chybu, protože jakmile jsme podle výškových zjistili, že jsme překonali šest tisíc, tak prostě jsem ztratil tu motivaci, nebo respektive to sebepřekonání už nebylo tak silný, ale k vrcholu chybělo nějakých výškových, ještě čtyrista, jo, takže… A ten konec mi teda dal zabrat, protože já byl spokojený, že jsem si splnil ten sen šesti tisíc a jako nejradši bych to otočil a šel dolů. Ale já nemohl jít sám dolů, to znám, on by musel jít guide s náma a já bych s celou výpravu shodil dolů těch čtyři lidi. Tak jsem jako díky ním, a jsem jim za to vděčnej, vlastně jsem musel vylézt na ten vrchol a jsem šťastnej, no, protože už se mi to asi nikdy nepoštěstí nebo nějak ani potom nějak netoužím, ale jsem rád, že jsem to zažil a že vím, co to je vylézt takhle vysoko a mít problém s dechem v takovýhle výšce a s regenerací a tak dále. No, ale když jsem měl strach o život, jako to bylo v Alpách, kdy jsme zase taky s Luckou a s malou výpravou ve čtyřech lidech, takže guidami tří, jsme lezli na čtyřtisícovky a jako takový prostě, jak jsme soutěživí, takže za jeden den dáme dvě a vylezli se na jednu čtyřtisícovku, ono jich je v Alpách asi osmdesát, jo, to já ani nevěděl. Lucka Výborná mi říkala, že má slezený všechny, jo, takže to je jako tím mazec, osmdesát, čtyřtisícovek. No a my jsme tam v jeden den měli slézt dvě, protože ona je potřebovala slez, tak jako, jestli nejdeme s ní, že nejsou tak obtížný. No, tak jsem dobrý, jo, tak jsem se do auta a opravdu jsem tam přijel večer a druhý den ráno jsme prostě vyjeli kus lanovku, pak jsme šli pěšky na nějakou horskou chatu, tam jsme přespali a ten třetí den jsme vlastně slezli ty dvě, čtyřtisícovky a já jsem ještě večer jel do Prahy, po těch dvou, takže dovedete si představit, jako že přijedete ve tři hodiny v noci do Prahy, jako gumovej, teď jsem vystupoval z toho auta, úplně zkamenělej, jo, protože dvě čtyřtisíc. No a tam byl takový travers a tam se přiznám, že jsem se hodně bál, to prostě, tomu říkají žiletka, že jste úplně na vrcholu a jdete po hřebeni,
no a teď se kouknete do prava, tam takhle ledovec, prostě někde byste se rozbil o skály pětset metrů níž, kouknete do leva, tam zase jako někde další půl kilometru.
No a teď jsem byl navázaný na toho guida a on povídá, ty se bojíš, víš? A já říkám, no, to teda se bojím. A on povídá, čeho? Já povídám, ty se ptáš, čeho? Ty tady, když mi ujede noha, tak je jako, tam jste nedal dvě nohy vedle sebe, jo. To opravdu bylo jako za sebou. A on povídá, že se nic nemůže stát. Já povídám, jak nemůže stát? Co to meleš? A on povídá, no, ty, když ty spadneš do prava, tak já jsem za tebou, jsme navázaný, já skočím do leva. A když spadneš do leva, já skočím do prava, chápeš? Zůstávám vyset na tom laně, jako. To se nemůže stát. Já povídám, ty, to jsi mě uklidil, takže já budu tady deset metrů na té straně dál, ty budeš na druhém a budeme na sebe křičet a co dál? To neřeš, to uvidíme. Já tě jenom chtěl dokázat, že nespadneš dolů. No a tak to bylo asi dvacet metrů po této hřebeni. Tak jsem chtěl, že tam počkám a že oni až půl zpátky, my nejdeme tudy zpátky. Takže opravdu jsem byl dohnanej k tomu. No a tam si Lucka udělala ze mě srandu, protože povídala, hele, ty všechny učíš ten self-coaching? Kde jsi ho nechal? Pak jsem se naštval. Ale mi nějak vyprovokovali a tak jsem to prošel. A ještě navíc bylo, že my jsme šli zpátky tudy. Takže si mě vychutnali, opravdu po všech stranách. Takže já to šel dvakrát. Ale tam jsem se bál.

Marian v Bílém domě [17:24]

Karel:
No měl jsem tady teda i pod otázku, co bylo nějaké vaše nejriskantnější životní rozhodnutí, které se pak ukázalo, že bylo pro vás hodně přínosné. Tak možná to nebylo tohle. Tak to bylo hodně těžké.

Marian:
Já nevím. Já nemám úplně dobrý pocit těch výšek, jak jste pochopili. Takže svůj aj skok s padákem nebyl pro mě úplně. Ale pak, když jsem byl na zemi říkal, tak půjdu si skočit ještě jednou. Nikdy jsem nebyl. Ale jednou jsem si to skočil. Takže to taky bylo pro mě to překonání do toho vzduchoprázna. Takže to asi. No a pak jsou to spíš rozhodnutí, které třeba nesouvisí s nějakým atakem života neboli s fyzickým atakem destrukci těla. Ale spíš to taková nějaká síle, vůle nebo nějaký myšlenkový věci nebo odvaha spíš k něčemu, někomu něco říct, sdělit nějaký autoritě. Určitě velmi těžký jsem měl, když ještě za hluboký totality mě prostě si pozval děkan profesor Kostka tenkrát a dal mi přihlášku do komunistické strany a vy se kroutíte, že ji prostě nepodepíšete. Tak to pro mladého kluka mě bylo kolik? Devatenáct. Na vysoké škole, kdy jako víte, co to znamená. A že si vás vybrali a že byste tam tak jsme čtyři tam šli. No a postupně pojednou jsme chodili k tomu děkanovi teď proti vám tato autorita veliká. Mariane, ty by jsi nechtěl jet se jako do Kanady na trenérský sympozium hokejový. Ježíš, Kanada, hokej tenkrát, totalita, dráty a vy najednou do Kanady. No to víte, že bych… No ale k tomu je nutný tady a teď mi to podsunou, že jo? Přihlášku do komunistické strany. A teď mě ho orosilo, protože já z domova vychovávaný to je prostě jako, že ne, táta byla ve vězení a to nemůžeš tátovi udělat. To se mi proběhlo v hlavě, jo? Takže když budu upřímnej, to nebylo moje rozhodnutí. Jsem úplně upřímnej. Ale spíš poděkuju tátovi za to, že vlastně ve mně on ten jako respekt, že mu to nemůžu udělat. Že by to bylo prostě hrozný, kdybych přišel domů, že jsem členem komunistické strany když a tak. Takže jsem to nepodepsal, no. A to to bylo teda takový, jako co vzpomínám nepříjemný. A pak těch otazních byly i komický, jo? Který jsou ve svým podstatě hrozně tragický, ale oni jsou komický, nebo tragickomický, já nevím. To bylo třeba v Bílým domě, kdy Jarda byl pozvaný na závěrečnou večeři prezidenta Havla. V Bílým domě bylo to v září poslední rok jeho prezidentování. V lednu šel pan profesor Klaus a Havel končil. A v září se při výročí Tomáše Garrigua Masaryka se tam odhalovala socha. Jediná vlastně celá stojící socha, jinak jsou tam busty, Dvořák a tak dále. Ve Spojných státech. A Havel to tam odhaloval. A při té příležitosti dělal večeři v Bílým domě pro úspěšný prostě byznysmen, sportovce, čechy, kteří žijou v Americe. Byl tam prezident Havel s manželkou z Dagmar Havlovou, pak tam byl George Bush senior s manželkou a juniorma. Takže tři prezidenti. Což není tak… My jsme tam prostě byli pozvani, nebo Jarda tam byl pozvanej, plus jeden, tak vzal mě, že pojď, Mary, jdeme tam. Já pro Jardu nevím, tak jsem si i šel pučit tuxedo prostě. No, jenže problém byl ten, že už čekala limuzína venku a on byl baseball. A Jarda prostě chtěl vědět dokonce ten baseball. Jarda, už na nás čekají tam tři prezidenti večeře, chápeš? Počkaj. Seděl, koukal baseball. No a co se stalo tím pádem, my přijeli pozdě. Ale ne jako na začátek ty večeře, jenže předtím znáte oficiální recepce. My jsme přijeli pozdě, že jsme neměli to školení, kdy oni vás školí, když vejdete do místnosti, komu nejdřív podáte ruku, sedíte u stolu, kdo je šéfem toho stolu, podle něj berete příbory do ruky, podle něj, pozor, to je jako etiketa, vlastně jako pecka, že jo? Pan Špaček by měl radost. No ale my tam nebyli. A teď si představte, my jdeme v Bílej dům, tam ten rám, tak vás tam projedou, pak jdete tou chodbou a tam na chodbě seděl profesor Kolář, říkám Pavlíku, co ty tam, tam je nějakej salám, talíř, tohle, protože byl na chodbě, nebyl jako vevnitř. Kluci, kde jste? Už jste tam měli dávno být. A to řekněte panu Jágrovi. No a teď nastal ten trapas, protože dveře, tam ten, já nevím, říkám mu lokaj prostě, bouchnul třikrát, otevřeli se dveře a vy jste Jágr a vy jste Jelínek a Jarda mě takhle vyšel dopředu a já teď udělám ten první krok. A teď dlouhá taková místnost, kde po pravý straně stály byznysmeni a úspěšní američané, po levý straně ty Češi, kteří žijou, Lendl, Miloš Forman, Tříska, Navrátilová, takovýhle hvězdy a proti vám Havel z Dagmar, junior prezident, současnej, minulej prezident. A teď, vy jdete tímhle špalírem a jak jsem nebyl nabrýfovaný, no ke komu byste šel? Teď mi takhle čůrek po zádech. To bylo normálně, mně se proběhl celý život, protože jsem si říkal, ježiš, tak mám jít k paní Havlový, nebo Václavu, náš prezident, a nebo k nejstaršímu, úplně mimo, teď to na mě musela vidět paní Obamová a Laura. A přistoupila dva kroky teď mi tak jako a začala mi ty lidi představovat. Ona to musela vědět, že jsem úplně bezradnej, no takže nejdřív se šlo teda k prezidentu USA, nejdřív prezident USA, pak prezident České republiky a pak až nejstarší, protože mě to tíhlo k tomu nejstaršímu člověku, tam jako by, no tak to jsem zažil, tak to bylo teda nepříjemný, ale teď se tomu směju, ale ten kámen, a Jarda za mnou 10 metrů, ten byl vychychtanej, protože půjdu po tobě.

Jaké to bylo s Jágrem? [24:19]

Karel:
No a s Jardou se si teda takhle užil nebo určitě to vaší kariéru nějakým způsobem formovalo, posunulo, nebo změnilo, to je samozřejmě těžko říct, co by jsi třeba dělal, kdyby někdy to, tak spíš bych se zeptal na takhle nějakou tu osobní rovinu, bylo to tak, jak člověk, když si otevře Instagram nebo něco, tak vidí nějaký Jardovy vtípky a tak dále, tak bylo to člověk tady toho ražení, že prostě jste si s ním jako v uvozovkách užíval, a nebo to, jak tohleto jste, jak to vnímáte?

Marian:
Tak už byli tam samozřejmě, jsme spolu byli 15 let, tak to zažijete i trpký chvíle, neúspěchy, pláč a sklamání, a všechno možný, takže to se nedá úplně, ale celkově to období hodnotím úžasně, byla to etapa měho života krásná, hrozně mi to dalo, Jardovi vděčím za věci, který by v životě jako nějakej Jelínek z Čech nemohl prožít, zažít, nemohl bych potkat ty lidi, nemohl bych se s nima povídat, nemohl bych se dostat do takových situací, a do střev ty kabiny NHL, a toho všeho, což pro mě tenkrát byla úžasná škola, a tak dále, takže jo, bylo to velmi zajímavý, to období, a obhacující, samozřejmě, že za to byla nějaká oběť, měl jsem malý děti, a tady jsem měl jiný velký dítě, takže jste se nějak, jako musel, takže vždycky je něco za něco, takže v tomhletom, ale obecně na to koukám velmi, jako velmi hezky, na to období.

Jaké bylo vaše dětství? [26:02]

Karel:
No a, velký dítě jste řekl, tak já ještě v tý, než to opustím, jaký bylo třeba vaše děství? Vy totiž hodně mluvíte o výchově a tak dál, tak k tomu já bych se dátečně jako dostal, ale ještě než opustíme vás, tak jaký třeba byste měl dětsví, že vás to sformovalo, řekněme, zase se vrátím na začátku, do úspěšného člověka, co má spoustu věcí srovnaných a tak.

Karel:
Já si myslím, že v moje děství, nebo nemyslím si, mám ten pocit, že bylo opravdu úžasný. Ten důvod, těch důvodů je celá řada. Já měl otce, který byl relativně stár, on mě měl někdy v 49, v 50 letech jsem se narodil, rodičům, takže jsem měl mladší maminku, staršího otce a ten táta, on byl lékař a byl primářem tady v Praze, ale jak jsem říkal, trošičku problémy s režimem, tak byl jakoby, ho vysadili v Sudetech, někde v Kaplici ve Vyšším Brodě, kde lišky tenkrát dávali dobrou noc a tam byl jakoby obvoďák a tam poznal právě mamku. No a on měl takový pocit v sobě, on mi to nikdy neřekl, ale když umřel, tak mamka mi to říkala, že chtěl s náma, jako já mám bráchu, ještě o 4 roky staršího, ale tím pádem, že já byl mladší, tak především se mnou, jako všechno stihnout ještě. To znamená, on měl takový pocit, že už nemá tolik času, takže já měl hrozně to dětství naplněný. Příklad, zejtra jedeme do Prahy vlakem, my jsme neměli auto, takže vlakem do Prahy a chci ti ukázat, myslím, že ani brácha tenkrát nebyl s náma, chci ti ukázat, co ruský vojska zanechali na Národním muzeu, tam byly ty kulky, po těch kulometech a všechno to bylo v těch 69. Nebo pak jsme sedli do auta, on mi chtěl ukázat Macochu, tak jsme do autobusu, tak jsme jeli do Brna, takže já to měl hrozně pestrý, hrozně silný, intenzivní. Nebo ti musím ukázat moře, tenkrát kam jste, tak Bulharsko, tak zase tam jsme přijeli v půl desátý večera, my jsme museli jít k moři v půl desátý večer, protože táta mi chtěl ukázat, ochutnej, ochutnej, jak je ta voda slaná, vidíš, jsem ti to povidal, mi bylo nějakých pět, šest let a tak dále, takže mě vodil prostě po muzeích, vodil mě po různých ukazech, jezdili jsme autobusem nebo vlakem prostě po Čechách a hrozně mi vyprávěl a dával mi hrozně impulzy do života. Takže jsem pochopil, že vlastně já to měl tak hutný z toho důvodu, že on spěchal. On spěchal by to všechno z těch, takže i takové věci, jako těch knih, co já dostal, nebo já nevím, v kolik letech, v deseti lety mi koupil mikroskop a k ježíšku a my jsme prostě druhej den hned šli do přírody, vzali jsme vzorky všech možných věcí a teď jsme se na to koukali přes ten mikroskop a tak dále. Takže jsme chytli třeba i zmiji a řešili jsme, jestli ten jed tý zmiji, jak to, proč že to neublíží ty zmiji samotný. Ona zakousne tu myš, jsem se ptal, to si pamatuju do dneška, pak jsem na to vyhrál krajskou olympiádu biologickou, myš zakousne, pardon, had, zmije zakousne myš a do té myši vpustí ten jed. Ten jí zakrstaví krevní v oběh, no jo, ale jak to, že když ona pak sežere tu myš, jak to, že ten jed jí neublíží, že jo? Jsem to byl výzkumnej.. Takže takovýhle…

Marian:
Difenbachie, kytka, já měl andulku, ta lítala po bytě, no a najednou přijdu a ona byla mrtvá. Táta zjistil, že ona sežrela kus listu difenbachie, do dneška si pamatuju. No tak jsme zase řešili, že vlastně jsme zjistili, že to je jedovatá kytka a teď jsme ten jed zkoušeli a představte si, že jsme ho, dokonce táta si ho dával takhle na ruku, když to dělalo fleky a tak dále. A my jsme zkoušeli, že když tenhle jed, který zabil tu andulku, když zabiju tím tu myš bílou, kterou jsme chovali k tomu bílý myši a dáme to tomu hadovi, jestli ten jed z tý difenbachie zabije toho hada. Takže jsme dělali takový…

Karel:
Zvláštní, že nejste biolog. Já chtěl být veterinář.

Marian:
Já chtěl být veterinář. Takže v uměvech provokacím, dalekohled jsme měli astronomický jako v paneláku. Dověte si představit, že z okna čouhá dalekohled, když jsme koukali na úplňky a na hvězdnou oblohu. Takže hrozně mi dál táta. A bylo to tím, že to bylo takhle. Proto nerad ten čas… Nedovedu pochopit, že se někdo nudí.

Je důležité dětem dávat hodně vstupů, ukazovat jim věci? [31:12]

Karel:
To taky nedokážu pochopit. A jenom teda, když dostanem u těch dětí, tak je to teda za vás důležitý dávat jim hodně vstupů, ukazovat různý věci a tak. Zase jsem slyšel mluvit třeba lidi, kteří ať si to objeví všechno sám a zajímá se a vlastně já tady nejsem od toho, jako bejt ten entertainer a bavit je. Tak co je vlastně to dopřed?

Marian:
Tak jak do jakého věku. Podle vývoje našeho neokortexu, kde kognitivní procesy dozrávají někdy v šesti, v sedmi letech, ta část prefrontální, kdy vlastně tam máme tu oblast kognitivních procesů, tak do té doby to dítě si samo neumí vybrat. Do té doby to dítě nemá vůbec ani logický konstrukty, proto to jim nejčastější otázkou je a proč tati? A proč mám hlad, a proč tohle, a proč tamto? Oni nemají logiku, respektive, jestli mi rozumíte. To znamená, tu logiku jim musí dávat ten rodič a proto jsem zastánce toho, že ty odpovědi jsou hrozně důležitý, že to chování je hrozně důležitý. Dále třeba nerozumějí sarkazmu malí děti vůbec jako humor, proto třeba trenéři, kteří si dělají legraci z pěti, šesti letých dětí, tak ono to vypadá vtipně pro ty starší, ale oni to nevnímají. A my často děláme podle mě chybu, že do určitýho věku, já jsem zastánce, že pravidla, řád, určitý limity, to dítě si je dát neumí. Takže mám objevit, ano, implicitní učení, takzvané, je nejdůležitější učení, to je učení objevování, pokusu, ale já k tomu musím dát podmínky. A jestli že mu dám podmínky, televizi a brambůrky, tak se obávám, že to dítě moc toho neobjeví.

Jak vychovat úspěšného jedince pro rok 2050? [33:00]

Karel:
Dobře. Tak já bych přešel na ty děti, když už jsme tak jako vpluli. A teď je to jako otázka za mě, co mě vlastně vrtá hlavou velice často. Jak vychovávat úspěšního jedince pro rok 2050, když vůbec nevím, co bude. Jakože to je jako otázka, o který se třeba se ženou vlastně strašně často bavíme.

Marian:
Heleďte, to je hodně důležitá otázka, abych jenom na začátku chtěl říct. Já tady nechci, abych byl pasován do někoho, kdo tady je nějaký dětskej psycholog nebo vývojovej psycholog nebo jak tomu říct. Já prostě jenom vycházím z toho, nebo že o tom často mluvím, protože vlastně si uvědomuji, že k tomu, aby člověk byl v současné době nějakým úspěšným nebo byl spokojeným, tak potřebuje něco naplnit. Tak jsem to začal zkoumat, začal jsem o tom přemýšlet a ve svým podstatě jsem postupně přicházel i k tomu, že když chceme vytvořit v úvozovkách podmínky proto, aby naše děti byly v životě šťastný, což si myslím, že asi každej rodič chce, tak si musíme nejdřív definovat, co to je to štěstí. A to už tam máme trošku problém, protože někteří rodiče chtějí, aby její dítě byly úspěšný. To znamená, oni mají sice jako… já se přeženu, ale jeden můj klient vydělává až milion měsíčně a přijede vám v Bentley, ale má 50 kg nadváhu, šňupe kokain, má dva bypassy a blablabla, to znamená obecně pro mnoho lidí je úspěšnej. A já jsem si řekl, ale tak k tomuhle já nechci vést člověka, k takovýhle mu ty honbě, protože ono to tak k tomu svádí, protože věřte si, že úspěch státu je hodnocenej podle hrubých domácích produktů, ale ne podle toho, jak… v tom státě jsou, já nevím, nastavený hodnoty etika, fair play a tak dále. To jsou hodnoty, který samozřejmě se taky sledují, ale přece, no, buďme upřímní, ta ekonomika to válcuje. A teď jsem si řekl, tak jako abych teda zase bejt jako sice usměvavej, ale žít v jeskyni to úplně taky člověk nechce. Takže je tu nějaký takový ten rozpor s tím, že ano, aby mě to bavilo, ale zároveň jako musím mít nějaký výsledky. No a začal jsem vlastně se inspirovat úspěšnýma lidma. A díky tomu, že právě díky tomu Jardovi jsem těch úspěšných lidí měl to čest potkat hodně, být s nima, Tiger Woods, Charles Berkeley, Mario Lemieux, Miloš Forman, já nevím, plno úspěšných sportovců, ale i manežerů, byznysmenů. No a najednou se si říkal, sakra, co s tom je, že jsou ty lidi tak úspěšní? A začal jsem to tak nějak jako vysumdírovat a sestavil jsem si takový povídání, s kterým teď on jako relativně hodně firem potom touží. Zítra třeba mám dvě přednášky právě na toto téma. A to je takzvaný x -faktor úspěchu. Mluvím proto o tom, že pokud tyhle ty x -faktory úspěchu budu ve svým dítěti provokovat, tak si myslím, odpovídám vám, že by mohlo být v následujícím životě úspěšný a šťastný, spokojený ve svým podstatě. Ta první věc, která je tou podmínkou, kdy jsem si uvědomil, proč ty lidé jsou úspěšní, je to, že oni extrémně milují to, co dělají, ale zároveň chtějí od toho co nejvíc. To zná ten Miloš Forman, miloval tu svoji práci, ale nestačilo mu milovat jen tu práci. Ale on chtěl co nejvíc. On chtěl pracovat v Hollywoodu, on chtěl pracovat v nejlepších ateliérech světa. On chtěl i relativně vydělávat nejvíc peněz. To znamená tenhle rozpor, taková ta dichotomie, ta nás vede k přítomnosti, miluji svoji práci dnes, včera, zejtra, teď a tady, ale zároveň mám kotvu někde v budoucnosti, která ve mě ohromně vytváří ambice být v tom výborný. A tahle doba většinou jde, že miluje ty cíle, miluje ty konečný věci, to znamená, on by hrozně chtěl být tím Jagrem nebo tím hráčem NHL, ale bohužel neuvědomujeme si, že k tomu je předpoklad, že musí extrémně milovat tu činnost. To znamená, baví mě extrémně hokej a chci od něj co nejvíc. A to je přesně nastavení Jarda Jagra. On miluje to, co dělá v tom hokeji a zároveň chtěl vždycky od toho co nejvíc. To je jeden předpoklad, takže síla emoční vazby k činnosti. A k tomu můžou rodiče hrozně moc pomoct. Druhý bod je, a jsem zastánce toho, že v současné době je nutné zvyšovat psychickou odholnost. Proč? Protože ta doba už je taková, že sama osobě tu psychickou odholnost už tolik nezvýší, úplně stejně jako fyzickou. Pokud už se nebudu přirozeně otužovat, tak už jako ta doba přetopených bytů, škol a klimatizací všude tak nás rozmazluje, buďme upřímní. Proto já musím na tom cíleně dělat a proto plno lidí se cíleně otužuje, protože nechtějí mít troje antibiotika za rok, což je rozumné. Ale úplně stejně, a zapomínáme na to, potřebujeme i psychický odholnosti. Protože se uvědomujete, že máme nárůst problémů se subjektivníma světama, děti se sebe poškozují, to jde extrémně nahoru, bohužel nám přibývá i sebevrážd, bulimiček, anorektiček. To znamená, něco se děje. Přestože žijeme v nejlepší době lidstva, z hlediska ekonomického, to buďme upřímní, my jsme se nikdy tak dobře neměli, ať si nadávají lidé, jak chtějí, tak je paradox, že nám přibývá těchto věcí jako problémů sami ze sebou. Takže proto si myslím, že to cíleně musíme k tomu vést. A vy můžete cíleně vést svý děti k tomu, aby jste byli psychicky odhodnější. Protože ta doba už to za vás neudělá. Jako rodič. Třetí bod je vytvářet v dětech správný návyky. A správný návyky se týkají právě těch třech základních domovů, s čím strávím celý život, no ze svým tělem, tak bych měl mít správný závyky, abych se k němu správně choval. Moje babička je mít nemohla. Ta nám dávala jídlo, jaký prostě bylo. A dokonce říkala, buď trošku tlustej, protože přijde těžká doba a ty ten tuk budeš potřebovat. Teď už to tak doufejme teda není. A my už musíme se limitovat. My už musíme, nemůžeme jíst, co je. To znamená správný návyky vytvářet vůči svýmu tělu, vůči svým mysli a vůči svý duši. Taky můžou rodiče hrozně vytvořit. A čtvrtý je self-koučovací techniky. Umět pracovat sám ze sebou. A to je něco, co jako si málo kdo uvědomuje, že my jsme byli zvyklí evolučně vlastně a z filogenetického hlediska hodně pracovat na věcech mimo sebe. My jsme vylepšovali silnice, baráky, bydlení. Logicky, bylo nám zima, chtěli jsme do tepla, odtlačovali jsme negace, měli jsme hlad, chtěli jsme… Tak jsme řešili věci mimo sebe. Ale v současnosti, kdy už já tomu říkám, že jsme za určitým bodem zlomu, tak je na čase se začínat daleko víc uvědomovat a starat se o sebe. Protože tím, že se začnu starat o sebe, tak začnu sám sebe lépe ovládat. A to sebeovládání je jedna z těch možností, jak právě nepodlehnout těm negativním vlivům toho blahobytu. Já si musím umět, jak si přikázat a taky to splnit. Já musím mít, a to souvisí s těma návykama, a souvisí to s tím self -coachovacím, protože když se zamyslíte, tak co vám nejvíc, nebo nám všem dělá v našem subjektivním světě největší paseku. Teď nemluvím o vnitřním světě. A uvědomíte si, že máme dva typy myšlení. Myšlenky chtěné a myšlenky nechtěné. A ty myšlenky nechtěné jsou ty, které nám nedávají zpát, kvůli kterým si bereme prášky na spaní nebo v konečném efektu antidepressiva nebo bohužel pácháme sebevraždy. A ten vnitřní boj, který v nás neustále je mezi myšlenkama chtěnýma, já chci zhubnout, já vím, jak na to, těch informací mám až až, zdrojů je hodně, jak zhubnout, ale nemám energii. A proč nemám tu energii? No protože mi to kazí někdo ve mně, který radši řekne odita jitrnica v lednici v 9 hodin, ona je dobrá, a ona ta čokoláda. A teď je v nás souboj. Myšlenky chtěné ve jménu cíle a myšlenky nechtěné, které nám to kazí. A všimněte si, že chovám se podle toho, kdo vyhraje. Takže jestli vyhrávají myšlenky nechtěné, tak já se podle toho chovám, ale nikdy nemůžu zhubnout. A to je ten princip vlastně, umět pracovat sám se sebou. Křesťané hovoří, že máme v sobě ďábla, který nás tahá k říchu, a já hovořím, že máme v sobě dvojče a to dvojče si musíme vychovat. A v tom ty rodiče, u těch dětí, a to si myslím, že je krásný, když to umím jak si v těch dětech vytvářet od ranýho dětství. A tím myslím třeba, že je to určitá sebedisciplína a tak dále. Tam asi bych nemluvil o self -coaching technikách, ale o nějakým řádu, pravidlech a podobně, které nejsou jen tak samosebou, ale má to velký vliv na psychiku jedince a hlavně na tu odolnost.

Karel:

Od jakého věku má smysl tyhle věci s dětmi řešit? [43:15]

A v jakém věku třeba s těma dětmi má smysl tyhle věci začít dělat, řešit a říct si, že už nejseš úplně dítě, co se tady umí kousat jenom do šnudečky?

Marian:
Řešit to má cenu od dětství, od malýho, od ranýho dětství, ale forma toho řešení se mění. To znamená, dvouletýmu děti vysvětlovat něco racionálně má procentuálně menší efekt, než mu to vysvětlovat narrativní formou, formou pohádky a tak dále. U třinácti, dvanácti, čtrnácti letýho dítěte už ta logika má být velmi silným argumentem. Co tím chceš říct? Já jsem zastánce toho, že ty logické argumenty těm dětem máme dávat od ranýho dětství, přestože jsem si vědom, že ho v tom raném dětství ještě ten logický argument úplně nemůžou přijmout. Nemohou přijmout, ale je důležité jim ho dávat. Protože oni pak budou v životě schopní ho hledat. Když to, když já na otázky malý děti a proč řeknu, hele já nemám teď čas, nech mi, dej mi pokoj a vlastně jim nezodpovím ty otázky, tak oni si je potom nebudou ani pokládat a když si je položí, tak si je nebudou zodpovídat. A budou daleko větším, jak si nesvobodě, protože jim je zodpoví někdo jinej. A tím pádem nemají třeba takové silné kritické myšlení. Nebo neumí pracovat se svojí logikou, kdy potřebuju potom to dvojče, jak si umět spracovat právě logickýma argumentama, tak ty děti v budoucnu si to potom neuměj odůvodnit. Takže myslím si, že určitě bych začal od raného dětství, ale v tom raném dětství jsou to především podmínky, v kterých to dítě vyrůstá. Víte, jestli vyrůstá v podmínkách, kde rodiče sportují, kde nejí salám z papíru, kde jí pravidelně u stolu, a ne někde rozvalený v křesle. To jsou podmínky. A ty podmínky, v kterých ty děti vyrůstají, mají opravdu pod kontrolou rodiče. A to je ta zodpovědnost těch rodičů. Myslím si, že si to neuvědomujeme a proto nesouhlasím moc tím, jak říkají, ono si to dítě vybere a najde a tak dále. Od určitého věku jo, ale v tom raném dětství. Víte, dítě si neumí dát limit s čokoládou. Dítě se tak přejí ty čokolády, že se často pozvrací. To znamená, tady musíme ty vnější, jak si limity pravidla dávat. A když to dítě obstojí, že snajednou zjistíte, že se vlastně v tom umí pohybovat, no tak ty limity pravidla najednou odstraním a oni tam fungujou. Jo, to je to samé, jako často se vás zrodí čepta, no jak v době drog, tak jako my to budeme zakazovat a máte cestu, že s těma drogama nepřijde do styku. Jedna možnost, je otázka, jestli to je možný celý život, aby nepřišla do styku s drogama. A nebo druhá možnost, naučit ho žít v době, kde ty drogy jsou na každém rohu, ale já si je nevemu prostě. A to je pro mě ta svoboda, kdy já vlastně chci dát tomu dítěti, jako rodič, chci dát z nějakou edukací a rozumem určitý parametry života a určitý návyky, jak jsem řekl, které vedou k tomu, že v svobodě, která je čím dál větší, ale se nestratí, protože všimněte si, co udělala svoboda v jídle. Nám přibývá obezita jako blázen, nám přibývá diabetes, nám přibývá to a to. Takže pomohla nám ta svoboda v tom jídle nebo nás ničí? Diskutabilní otázka, že jo? Takže před 50 lety jste ve školách neměli obezní děti, jedno z 20. A dnes? My jsme museli posunout tabulky nadváha obezita. To znamená, to, co bylo v 90. letech nadváhou, už teď je norma. A to, co bylo obezitou, tak tloušťkou, je teď nadváhou. Takže nadváha, tloušťka, obezita. Takhle jsem to řekl. Takže my jsme to posunuli o jeden. Mě tohle zajímá, protože fakulta tělesný výchovy dělala po 30 letech výzkum v 94. a 24. Fyzická zdatnost mláde, teď mi neberte za slovo, druhá třída, šestá, sedmá a pak tam byl prvák ve střednestřední škole. Vzorek, jo? A víte, co? Ty výsledky vyšly úplně stejně. Je tu jeden velký problém. V 94. to byly parametry holek a ve 24. roce jsou to parametry kluků. To je přece hrozný. A tohle to jako na jednou si řeknete. A bohužel tady já provokuju. Já to vím, že provokuju, ale proto říkám, starejme se o svý… spolíhat na to, že to za mě udělá škola, že to za mě udělá společnost. Pro mě je to u těch rodičů trošku jako alibizmus a ne. Ta rodina v tomhle tom jako rodič.

Karel:
No a tak tady jsme se dotkli nejspíš takovýho toho, že děcka neběhaj jako my po hřišti celý odpoledne, ale praviděpodobně sedějí u nějakého tabletu, ale je to jako vůbec reální, že když už to tomu dítě zakážu já, tak nepůjde ke kámošovi, nezahraje si u kámoše a tak.

Marian:
To je ten problém, že lítáme z jednoho, já neříkám, že to máme zakázat, já říkám limitace něco jiného než zákaz. A ty podmínky, když myslíte si, že když dítě bude žít v rodině, kde ten tatínek si chodí sportovat, maminka se hejbe, jakože to dítě přirozeně nechce být s vámi jako od děctví a tak dále, a když už byste řekli, že ne, to byla maminka, který v tom dítěti, a to mám zkušenost, po pubertě najednou zklíčí. Co o tim chci říct? Holka, která byla líná, nechtěla s rodičemi nikam chodit, přestože oni chodili na běžky, na víkend, na kola, na víkendy v letě a ona fut doma, doma, tak najednou mi volali ty rodiče, já byl jenom, když jste měl pravdu, teď je 19, ona má přítela a představte si, on si najednou koupila horské kolo a najednou jezdí na Šumavu a najednou chodí po feratách a najednou jsme úplně divživí, kde se to vzalo a pravda ne, to jste zaseli vy v tom dětství raným, kdy samozřejmě to hned, víte, já to přirovnávám k tomu, představte si, že budete mít dvouletý děcko…

Karel:
To si dokážu výborně představit, že jo, a to bude schválně..

Marian:
A teď vám půjde dát pusinku na dobrou noc a dvakrát v týdnu vás uvidí v těch půl osméch, osm, nevím, kdy vám půjde dát pusinku na dobrou noc, vás uvidí v pracovně, jak si čtete nějakej časopis nebo prostě pracujete na počítači, no a tati, co děláš, no, víš, já se připravuju zejtra do práce, tady potřebuji přeložit si něco a připravit se na to a hezky se vyspínkej a dobrou, mně je jasný, že druhej den ta holčička se nepůjde učit francouzsky, ale zase váte v ní a vytváříte podmínku, že bude mít určitý vztah ke vzdělání. A teď si ten příběh přehrajte jinak, že vám každej den v půl osmí jde dát pusu, kdy ten táta sedí u těch zpráv, má tam lahváče a má tam prostě nějaký salámy nakrájený nebo čipsy a ta holčička vám jde dát pusu na dobrou noc a v tomhle ona vyrůstá. Takže já si myslím, že my jsme jako zodpovědní za tyhle věci a že pak převezme ona a měla by převzít sama zodpovědnost a posune to zase dál a tím je ten vývoj daný. Tak to je krásný. A že nebude kopírat všechno, co dělají rodiče, no určitě ne, to je správný. Protože bude jiná doba, ale bude už vědět a umět, znát ten mechanismus. Výstup z komfortní zóny, limity, pravidla a tak dále. Ten mechanismus je furt stejnej.

Jak v dítěti probudit houževnatost? [51:22]

Karel:
To jste mě docela potěšil, Mariane. Ještě co hloubá třeba o hlavě mě, tak je jak v době, tak trochu toho blahobytu, jak jste naznačil. Nemám úplně bídu, nebo jak to říct. A chci, aby se moje dítě mělo co nejlíp, ale jak v něm probudit takovou tuhou houževnatost, aby prostě vystupovala z té komfortní zóny a chtěla udělat víc, že já nevím, když se přehrávám zpátky do svýho dětství, tak noční dvanáctky v pekárně prostě v prváku na střední nebo když byly kolotoče, tak jsem projezdil celý město, abych pozbíral železný plechovky, aby byla pětikačka na autodrom. Takže já jsem jako celý život si musel tu cestu nějakým způsobem hodně najít. A jako vlastně na začátku, jak jste to říkal, přirozeně jsem měl takových překážek, že jsem se přes ně učil líst. Ale jaký překážky uměl teda teďka dělat těm dětem, když tam bejt jako vlastně skoro nemusel.

Marian:
Princip je ten, že ta doba se změnila v tom, že do určitýho bodu jsme ty překážky ze života odstraňovali a byli jsme motivovaný tím, že ji chceme odstranit, protože nikdo nechtěl žít na hliněných podlahách, nikdo. V první republice čtyři děti, jedny boty, střídali se kdo pojede do školy, tak tyhle překážky jste chtěli co nejrychleji odstranit. Proto ta motivace odtlačování negativ je jedna z největších motivací člověka. Pokud to vím a teď ty překážky nejsou, no tak je právě tam ten bod zlomu, kdy já provokuju a říkám, že v současnosti ty s edukací a s rozumem, s nějakým jaksi moudrostí ty překážky do života musím těm dětem vracet. To znamená, ano, já jsem zastánce jim to tam vracet od dětství. Takže všude nejezdíme autem, všude prostě neteče třeba po víkendu teplá voda, teče vlažná voda, pojď, já se jdu taky vosprchovat. Nechat jim prožitky výstupu z komfortní zóny. Já jsem zastánce, že nejlepší tělo cvičenou pro malé děti je les. Jaká pak vyhřejvaná hala? Proč? Lezení po stromech, postulární sválstvo. Každej fyzioterapeut vám řekne, ano, to je to nejcennější, než plochá rovná podlaha, kde běhají bosí. Plochý nohy z toho tak akorát může mít. Ale když bude běhat bloslek bosí po trávě a poleze po stromech, tak dále, tak dále. Přeháním. Na druhej straně, jako je to přesně ono. Já si myslím, že proč by to dítě nemělo zažít pod stanem, zmoknout, dva dny se nemejt, mít třeba hlad? Ano, maminko, to dítě může mít taky hlad v pěti letech, aby pochopilo, že večer to jídlo je úžasný. A nebo dokonce provokuju rodiča a říkám, že měli jste popříká hladu, celá rodina, i s dětma, pěti, šesti letýma, vyzkoušejte si to. A druhej den zjistíte, můžete si s klukem povídat, jak ten krajček chleba je nejkrásnější zákušek na světě. Ale pokud mu to nedáte prožít, tak já jsem za stánce prožitků, výstupu z komfortní zóny. A tohle se mi líbí, když ty tatínkové maminky jako tohle, protože nakonec zjistíte, že to dítě je šťastný. Jenom my si myslíme, že musí být zaplavený blahobitem, luxusem. Dítě nepotřebuje mít adidasky v pěti letech. Ono to nerozlišuje. To musí být maminka, a pak se rozčiluje, když ty adidasky jsou špinavý. Takže dítě dostane nakonec sekec, že někde proběhlo louží, protože to přece nemůžeš dělat, když máš tak drahý boty. A to jsou takové konstrukty, které teďkon vytváříme, nebo jsou. Takže já jsem za stánce těch výstupů a vrátit se ke kořenům. Víte, ono se říká, že… Já byl v Dillí na konferenci pedagogů a tam se říkalo, že asijská mládež převáčuje evropskou mládež. Tak jsem se začal ošívat, kde to vzal a jak to. A on povidal, protože my máme tady ten ohromnej motor dostat se tady z těch ošklivých věcí, v kterých žijeme. A to vy už nemáte. My ho máme. A zároveň máme ty zdroje, my ty počítače taky máme. A je pravda, že já byl v těch Himalajích a můžu vám říct, že v těch vesnicích, v tom můlbeku, kde jsme učili v té škole, to byla údajně nejvýš položená základní škola v Indii, v 4000 metrech, tak tam ty mobily měly taky. Ale měli školu, kde neměly okná, měly suchej záchod. Ale měli mobily. To znamená, oni ty zdroje tam mají taky. Oni vlastně můžou vystudovat ten Harvard tady na tom počítači, jako vy tady můžete, tak jako za dvě, za tři minuty jste na Harvardu a můžete si tam stáhnout přednášky, můžete si tam prostě… A oni to mají. A teď si představte tu touhu, že chtějí tady z těch podmínek se dostat vy nám, ale my tu touhu už nemáme. My o tom jen mluvíme. Takže z tohohle hleděcké, jako evropská mládež prohraje souboj, s asijskou mládeží…

Karel:
Tak ono už teďka prohráváme. Když se člověk podívá na automobilový průmysel nebo jako AI a softwarové firmy, které jsou zas v Americe.

Marian:
No ale oni přeskočili ten bod zlomu tím, že oni třeba mají v Malajsii škola, mimochodem tam učí právě 20 let Čech, proto to vím. A on povídá, když učí biologii, tak oni tam chovají slepice. Protože oni zjistili, že ty děti vůbec neví, jak to vajíčko… A teď se ptejte se, jestli to potřebuje mít kohouta. Všimněte si, že i dospělí v hospodě, kteří nejsou z vesnice, tak začnou říkat, a teď tam musí být kohout, ne? Ne, kohout je jen na poprvé, pak už nemusí být. Ne, kohout nemusí být vůbec. To jsou krásné diskuze. A aby oni pochopili tyto principy, ty přírody, kdy vlastně tady… Ptejte se malých dětí pražských třeba, jak je rozdíl mezi jalovicí, volem, bejkem, krávou… A jak to, že má to mlíko? A jak to, že nějaká ho nemá? To jsou základní otázky, které na každý vesnici všichni věděli. Tak teď my víme sice, jako tady, já nevím, planety naší sluneční soustavy, ale nevíme zase tyhle věci. A to je něco, co vlastně zjišťujete, že jakoby… Abych měl vztah k těm věcem, tak tam, k těm bramborům, kterými zůstanou na talíři, tak kdy k tomu máte vztah? Když se na to nadřete. Moje babička, vždycky vzpomínám na ní, jako zbyly dva brambory na talíři, jak se přemýšlel, jak je repasuje k večeři. Ale teď zbydou vyhodit. No proč protože k tomu nemáte vztah? Ale když se na to nadřete… Proto říkám, jaký máte vztah k chodníku, který si zametáte sám, a jaký máte vztah k chodníku, který zametá firma? Jaký máte vztah k potoku, který čistíte sám od plastů? Nebo my to ve vesnici děláme. A jaký vztah máte k potoku, který… Ty jo, to jsou lidi, viď? Oni tam házou pneumatiky. To je celý, co řekneme. Že lidi jsou divní, že tam hážou… Ale kdo se zastaví a jde, a zvedne a uklidí to? Jenom když je to vaše. Vztah. To musí to být vaše, ale vztah k tomu máte. A ten vztah právě oni vytvářejí těma prožitkama. Takže aby si pochopil, že to vajíčko na talíři, tak se pojď podívat, co to je za proces. Takže my tam, mi povidal, že, my chováme ve třídě slepice.

Jak to, že lidé v méně vyspělých zemích jsou šťastnější? [59:00]

Karel:
Já ještě k tý Asii a tak, tak mě jako vede taková myšlenka, že vždycky, když jsem byl takhle, já nevím, ať už Mexiko, Vietnam, cokoliv, kde byla větší bída, než na co je zvyklý tady člověk v Praze. Tak jak to že, ale oni jsou tam tak brutálně úsměváví, že vždycky na koho jsem tam… Já jsem se vždycky vrátil úplně od těch lidí z Vietnamu, úplně vysluňičkovaný nebo tak. A přitom jsem se říkal, tyjo, tam seděj jenom na tom chodníku před tím svým jedna plus nic dvacetimetrovým, kde ještě 18 metrů zabírá v obchod. Ale vlastně přišlo mi tam, že tam člověk o na naštvanýho člověka nezabadil.

Marian:
Ano, tzv. index štěstí od nejvyšších Bhutan, a já nevím, dokonce já mám i ministerstvo štěstí. A máte správný poslechno, protože my jsme se dostali do nějakého konstruktu jaksi honby za ideálem, který je stanovený být úspěšný, což je hodně ekonomický parametry, vydělat hodně peněz. Jsme v tom nadbytku, takže máme tolik oblečení, že najednou zjistíte po pěti letech, že vytáhnete věc a ono má ještě cedulku. To znamená, my to nepotře, je to hrozný nadbytek. A my se díky těm, jak si necháváme zavlect, často někdo, to je věc samozřejmě každýho, do tyhletý honby nějakých konstruktů, který někdo řek, paradygma, který jako nemají moc velkou logiku. Já třeba řeknu jedno spíš s nadhledem a trošku s ironí, s panem Špačkem my se známe, přednášíme spolu, nebo někdy po sobě a tak, a tak v etiketě je, že nesmíte nahnout třeba talíř z polívky, že jíte žijící. A já povídám, hele, ale ty co, environmentality? Zůstala ta polívka, proč bych to udělal? Co to je za blbost? Nebo je slušnost nejít nevýjíst talíř? Je slušnost dokonce, že vy byste měli nechat trošku jídla? A já povídám, co to tady, co to učíme? Vždyť to nemá logiku, že musím nechat, a i když to vypadáš moc hladově, musíš to tam nechat. A já povídám tak, že plejtvám, ještě se nenajím. Rozumíte? To jsou někdy věci, když si jako úplně… A já ten selský rozum v tomhle jdu proti davu, takže já jdu s panem Špačkem na jídlo, a já ten talíř vyluxuji úplně a náhnu si polívku. A pak jsem jako objevil, a to jsem právě objevil v Guatemale u Indiánů, oni nechávají, oni vemou vždycky, když vám donesou jídlo, tak oni takhle kus vemou a dají to stranou. No ale oni to dájí Bohům. Komu to dáváme my tady? Špačka dělal srandu, že Bohům dáme teda tady. Do popelnice.

Karel:
Hele, Mariane, a jaký by měl vztah nějakému Mexiku nebo tady k té oblasti? Říkám se vás několikrát, myslím, že i na průběh, který startuji, když jste přinesli, tak jsem měl takovýto tričko s tou mexickou lebkou. Že jsem vás s tom viděl něčem podobným jako několikrát, tak náhoda.

Marian:
Asi z těch cest, co si mám vzít za suvenýr, tak často si to triko… Já nosím trička, takže spíš ze Sri Lanky, zase ze slonama, ale není to asi úplně, že by zrovna Mexiko. Mně se líbí celý svět, všude, kde jsem byl, tak všude máte dobrý lidi, všude máte lidi, kteří vám tolik nesednou a všude máte dobro, všude zlo. Takže myslím, že všude najdete krásu, když jí chcete hledat.

Jaký máte názor na školy typu Montessori nebo Waldorf? [01:02:40]

Karel:
Tak ještě u těch dětí by mě zajímalo, že vlastně sport je o hodnocení, výsledkách, a jsi prostě první, nebo desátej, nebo takovej. A pak jsou tady takový ty, já nevím, Montessori, Waldorfská škola, tak mě zajímalo, možná váš názor na todle, že jako tam vlastně, ale nechceš se učit, v pohodě, tak si tam hraj PlayStation vzádu. Teď to možná trošku přeháním samozřejmě, ale jsou tady s námi jako spokojení lidi. Z druhé strany si říkám, dává to smysl, ale co potom, až teda v osmnácti máš na nájem, nebo nemáš, a nechce se ti platit nájem, tak v pohodě, tak to asi nebude.

Marian:
Já si myslím, že tady to není určitě černobílý, takže myslím si, že ten princip je trošku založený na něčem, co by nás mělo zbližovat, a to je to, že my bychom měli hledat harmonii. Respektive já jsem za stánce Paracelsu řekl krásnou větu, že jed není o látce, ale o množství. A my bychom měli vždycky hledat to množství, a neříkat, hele, bez limitů, s limitama, ne, je to v jakýmkoliv věku je to jiný, u jakýhokoliv jedince je to jiný, a to by ty rodiče, proto říkám, že ty rodiče v tom raném dětství jsou ty nejdůležitější. Pak přichází škola samozřejmě, pak přichází první vzory, party, trenéři a další a další. Takže já na tohle nemůžu odpovědět, neznám všechny Montessori školy, já taky jsem slyšel, že už se to hodně odklonilo od toho původního Waldorfský školy, od Steinero se taky prej už, takže ono je to těžké tady takhle něco soudit, to už vůbec nechci. Já jsem zastánce toho, že je to všeho s nějakou mírou. Teď přišel taky takový zajímavý doporučení, že fyzické tresty, nechcem jich vůbec zastánce, jenom chci říct, že to určitě vnese zase trošičku, jestli teda dítěti nemůžu dát už ani přes prsty, tak nebo náš školník tahal pravidelně za kotlety, že bych se nepřezuli a že bych z toho měl trauma do konce života, to určitě nemám. A nebo nás tělocvikář jako často, když jsme tak jako nám dal švihadlem přes zadek nebo na hokej jsme dostávali hokejkou, když jsme jeli pomalu, tak nás trenér dojel a dal nám tou hokejkou přes prdel s proměnutím a jako nemám z toho teda trauma, ale nejsem zastánce fyzických trestů, ale říkám si, podívejte se jak je to v přírodě, nesahej na tu plotínku, spálíš se, nesahej na tu plotínku, spálíš se, to dítě, ano, snažíte se, neposlechne, sáhne, ono se opravdu spálí, to znamená je tam ta bolest, jestli vy rozumíte, už na ní nikdy nesáhne. A teď jak to chcete dělat s věcma, kde ta bolest okamžitě není, kde není ta zpětná vazba, že toto dítě udělalo špatně, to si kladu tu otázku. A proto to plácnutí přes tu ručičku, nevím jestli je vhodný nebo není, ale myslím si, že pácháme větší v úzovkách zločiny na svých dětech, než to, jestli dostane jednou v životě na zadek nebo přes prsty. V žádném případě ne do obliče, v žádném případě nějaké tady přivazování k topení a já nevím co všechno, to určitě, aby mě někdo nenařknul z tohohle. Ale kladu si otázku, jestli takový ten přehnanej opatrovnický stav, jestli těm dětem víc neubližuje do budoucna, protože ztrácej potom takovou tu imunitu proti těmhle věcem. A to jsme říkali o té odolnosti. Takže jako součástí tétoho je, ale pozor, to říkají psychiatrické školy, hovoří o tom, že nárůst současných právě těch depresi a stavů psychických u naší mládeže může být způsobený tím, že jim odmítáme prachobyčejná trápení, utrpení, porážky a prožitky těchto věcí. Jim to furt tleštíme, čistíme, hned za ně zaskakuje tatínek, maminka a já se zastávám se, že by si ty děti měly tyhle věci prostě prožít. A prožít si mají neúspěchy, porážky. Dokonce my jim lžem. On nehrál dobře a my říkáme ty že, hrál výborně. Nehrál. Nehrálo to dítě dobře. Tak proč mu lžete? A teď mi hned. A tomu mám nadávat? Já vám ne, nenadávejte, nechte to být. Ale nelžete mu. A to je to hrozně, že ono pláče a já mu říkám, že ho líto. Já mu říkám, no ale ty slzy k něčemu jsou, tak ho nechte 10 minut vyplakat. Uvidíte, že přestane a pak si s ním o tom začnete povídat. Ne, maminka přeskočila k ty holčice, když si hrála dobře a neplakej a příště jí porazíš a pojď, vosprchuj se a dostaneš zmrzlinu. No tak chápete, jak je konstrukt dělá? Nehráju dobře, chovám se špatně. Maminka pochválí, dostanu odměnu. No tak to je do života úplně pecka. To jsou věci, které si neuvědomujeme, vejménu toho, že nám je líto těch dětí. Ale proto právě, by se ty rodiče do všeho neměli montovat. V tomto případě mluvím teď o trenérech, o určitých kroužkách a neměli by všude být, protože logicky máme jinou emoci ke svým dětem, než k jiným. A ten trenér, pokud je edukován zase, tak samozřejmě s tímhletím si umí dobře naložit. Ale určitě nebudem mu říkat, že hrálo výborně a neplaky a půjde na zmezlinu.

Karel:
Já ze svýho prožitku tohle můžu jenom oporučit. Já jsem hrál taky nějakej ten rok hokej. V Nymburce jsme byli strašně špatný, takže když jsme nedostali dvoucifrnej počet golů, tak to vlastně bylo výborný. Já jsem byl brankář, takže jsem většinou měl na tom nějakej podíl taky a jako prostě tak tam si člověk uměl vychutnat tu výhru, když už jednou přišla a prostě člověk se nevěšel. Samozřejmě jsme měli, když byla třetí čtvrtá lajna, tak to byla kanonáda. Takže byli rádi, že uměli bruslit.

Marian:
No vidíte, takže ty porážky vás zocelili.

Karel:
No jsou dobrý si myslím. A proto jsem se i předtím ptal, jak je tam třeba dávat nějak jako uměle cíleně.

Marian:
Tak to není uměle cíleně. Věřte si, že hráte s dítětem. Já jsem tudle hrál s nučkama Pexeso. A teď necháte je vyhrát, nebo nenecháte vyhrát? Tak v jakém poměru? No, ale zase po každý je porážet a můžete dělat gesta úplně není dobrý. To znamená, že je tam zase nějaká míra. To je ten balanc, to je ta hrana. Ale určitě bych jako jen z podstaty, aby neplakalo. No a my to děláme. My dáme medaili ve všem. Všimněte si. On je závod, soutěž a my dáme medaly ve všem, aby Anička nebo Pepíček neplakali. No ale, jako já říkám, soutěž je soutěž od toho, že má nějaké vyhodnocení. Centimetry, vteřiny a tak dále. A pokud já… Víte, to není o tom, jestli to je o výsledkách. Víte, o čem to je? To je o tom, že my dospělí na ty výsledky tlačíme. Teď ať hrajou na výsledky, ale já přece nemusím hodnotit zápas. Dejme tomu, jste hokejista, tak malých dětí je zápas a já můžu jako trenér přijít do kabiny a vůbec nehodnotit ten zápas z pozice výsledků. Já o výsledků vůbec nemusím mluvit. Já mluvím, hele Franto, vracel jsi se dobře, líbilo se mi, jak doplňuješ ty taktické pokyny. Perfektně jste, klucí, plnili to, co trénujeme. To tam bylo. Ty jsi krásně skočil do střely. To se mi líbilo, jak jsi za kamaráda zaskočil, on udělal chybu vepředu a ty jako obránce jsi to napravil. A že jsme prohráli 5-1, 2-4, 3-5, mě vůbec nezajímá.
Já si vlastně do dneška pamatuju jednou, jsme v Liberci prohráli asi jenom v 6-3, oni byli hrozně dobrý a trénér nás tam chválil, jak úplně nás vynášel do nebes. Ale vlastně to ve mně zůstalo do dneška, jak úplně tam přesně něco takového.

Karel:
Prohráli jste.

Marian:
Ty činnosti, tam je to, že my jsme měli chválit za činnosti, protože ty mám pod kontrolou, své úsilí mám pod kontrolou, to jestli vyhraju nebo prohraju, to je sport, to tak v životě je, ale co je smyslem toho? Ty udělej maximum a pak děj se vůle boží. Ale když se zkoncentruji na výsledek, tak se mi pak stává, že víte, ono pak v té praxi, zažijete tolik klientů, že holčička na vás kouká, protože tatínek vám ji poslal, že tenistka, že ona se bojí vyhrát, že se bojí, že prohraje a od druhého setu, že hraješ. Ona na mě tak kouká, perfektní holka, 12 let měla, ale byla fakt jako vejš už, protože nechodila do školy, jak jezdily po turnajích. A prostě fakticky, mě se mi hrozně líbila, protože odpověděla, ale já se nebojím, že prohraju. A čeho se bojíš? No protože když prohraju, tak táta se hádá celý víkend s mámou, toho se bojím. A tohle ty dospělí by měli slyšet. Takže najednou zjistíte, že plno dětí má najednou zranění a vy zjistíte, že jejich podvědomí oni nechtějí ten sport dělat. Protože se bojí toho, že když prohrajou, tak jsou tam nějaký tyhle následky.

Karel:
To by mě zajímalo, proč to lidi chce vlastně mít doma z dětí jako vrcholovýho nejúspěšnějšího sportovce.

Marian:
No protože ikonizujeme tady ty úspěšní lidi a myslíme si, že je to pupek světa, takže ten sport je v tomhle tom jako taková výkladní skříň, tak obzvlášť ty tenistky, třeba naše české jsou ve světě fakt fenomen, to zase klobouk dolu. Zároveň je to sport, který si můžete hodně dobře vydělat peníze. Takový ženský sport, tu najděte mi jiný ženský sport, kterým si vyděláte peníze. Třetí jsou to někdy ambice těch rodičů, protože on to nedokázal, tak můj syn, já bych toho Pastrňáka chtěl mít taky. A pak je to nějaký takový trošku podle mě hodnotový, že to je smyslem života. Když to někdo vidí v tom, že je to jako v tom, že tam chlapi v trenkách běhají za míčem a je to smysl života, já to nikomu neberu, ale že bych to já do svýho dítěte chtěl jako smysl života dát, to určitě ne. Že to může být smysl určitý části života, pokud to dítě to miluje a chce, tak je to úžasný. A pokud to miluje, tak je to v pořádku, ale pokud to nemiluje a miluje to ten táta, tak pak dochází takový dysproporci.

Jak motivovat lidi, aby milovali svojí práci? [01:13:22]

Karel:
Já jsem ti řekl, že ten Wimbledon dáme. A no, mě to připomnělo něco, co jsem se chtěl zeptat jenom ještě z takový té byznysový logiky, ale nechtěl jsem pak odbíhat. Jak ale v uvozovkách motivovat tu, já nevím, plácnu pokladní na kase, aby milovala tam to pípání. Záměrně to zase přeháním. Není to černá a bílá, ale jako myslím si, že třeba z řad našich posluchačů, co jsou manažeři ve firmách, tak to je možná něco, na co by se určitě chtěli zeptat, kdyby tady…

Marian:
Už nemáme tolik času, ale budu se snažit to zakomponovat. Už otázka byla, odpusťte mi, položena špatně. Já nemůžu motivovat emoci. Já nemůžu motivovat lásku. Zamyslete se, když budete motivovat lásku, jak je to prostituce. To znamená, jako tady máte pěti kilo, mějte se, rádi, úplně moc nefunguje. Já ti přidám víc peněz, budeš mít ráda svojí práci, nefunguje. To znamená, emoce, a to je první důležitý bod pro ty manažery, nebo pro nás, pro všechny, já nemůžu emoci motivovat. Naopak, když motivuju emoci, tak páchám zločin u dětí. Budeš chodit na hokej, hele, když budeš chodit na hokej, dostaneš nový brusle. Myslíte si, že tím vytvořím lásku k hokeji? Ne, vytvořím lásku k odměně. To znamená, já vždycky něco, ano, dobře, budu chodit na hokej. A dostaneš nový mobil, jo, tak já budu chodit na hokej. Jak asi ten trénink vypadá, jak to dítě se musí asi zlepšovat, jak ta paní v té firmě se může zlepšovat. Dostanete nový auta, služební auta, jo, super. Za tři, čtyři měsíce, myslíte si, že se zlepšila emoce k té firmě, emoce k té práci, ne, takhle to nefunguje. A proto vlastně tady musí nastat úplně jiný směr řízení, proto říkám, že řídit z hlediska motivace je samozřejmě očitá energie, která je vytvořená v člověku, je důležitá motivace, pozor, ale je nedostačující. Tou nejsilnější energii je láska, respektive vytvořit emoční vazbu. Proto jsme to říkali u toho prvního bodu, že prvním je vytvoření emoční vazby k činnosti. Jarda miluje hokej a chce od něj co nejvíc. A to vytvoření emoční vazby se dělá podmínkama. Paní učitelka v šestý třídě učí dějepis a učí ho tak, že ten dějepis ty děti baví. V jiný škole paní učitelka učí dějepis úplně stejnýho Karla čtvrtýho, nikoho to nebaví. Je to učitelkou dějepisem dětma. Manažer má poradu, nikoho to nebaví, jinej manažer má poradu, lidi se tam smějou, mají tam příjemnou atmosféru, odnesli si kdo víc, kdo má tam silnější emoci. Podmínky vytváří emoční vazbu. A my ty podmínky mi na ně kašlem, protože jsme všechny podmínky, které hrneme k tomu, mě zajímají čísla, čísla výsledky. A to je to, že vlastně si neuvědomujeme, podle mého dostatečně, že ty čísla výsledky budou mít lepší v tom případě, když budou mít větší emoci. A tady je krásná neekonomická rovnice. Bez finančních investic, bez finančních investic, můžete zvýšit příjmy. Protože tu emoci neuděláte prachama. To znamená, že já k tomu nepotřebuji často, abych vytvořil podmínky toho, že je tu hezký prostředí. Já k tomu nepotřebuji peníze. Já potřebuji ale zkušenost toho manažera nebo ty učitelky. V příkladze sportu koukáte na tréning a věřte, že jich vidím stovky ročně. V půlce tréninku děti jezdí a koukají na hodiny a vidíte na nich když to už bude konec. A máte jiného trénéra, stejně starý děti, podobného náplň tréninku a děti na konci tréninku pět minut před… To už bude konec? Co udělá ten trénér jinak? Co udělá ten manažer jinak? A najednou zjistíte, že ty tlaky na ty čísla bodovali úplně stejné, jako to dělají špatně ty rodiče, nevědomky možná, úplně stejně. Teď v současnosti je důležitý to v těch firmách změnit. Proto ten behaviorální manažer, nakonec Richard Thaler dostal ne 2016 Nobelovu cenu za behaviorální ekonomii, ten tam o tom mluví. Že ty parametry my jsme zapomněli, protože jsme hnali se z toho odtlačování negativ a tam nějaká emoční vazba mě nezajímala. Myslíte si, že nějakej tatínek v první republice, který měl ty čtyři děti, jedny boty a střídal se, kdo půjde do školy, jako dostal na jednou, jinou práci a že se o někdo ptal, baví tě to? Nebo nebyl šťasný, že tu práci má? Bylo mu jedno, co dělá. Proč? Protože ho chcela ty prachy, aby uživil ty děti. Ale teď už se cakravensky mezi mladýma lidma a i staršíma musíte řešit, jestli ho to baví. A my jsme se dostali do druhého extrému a říkáme, ono je nikomu nic nebaví a já už s nima dělat nebudu. A já říkám, kámo, střílíš se do vlastní nohy. Lidi neodcházejí z práce, ale odcházejí od manažerů. Protože ten manažer, který umí vytvářet ty podmínky, tak k němu oni jdou. Podvědomě. A často si to ty lidi ani neuvědomují, že to je těma podmínkama. Ale něco na to manažer. On je lidský, on je normální, on je prostě spravedlivý. A najednou tady hážeme hodnoty a podmínky, které vedou k tomu, že ty lidi tam radši jdou. A ta paní za tou kasou, když bude mít dobrýho šéfa, vedoucího a bude jako, tak když s ní, já jsem, pozor, já tady nechci jmenovat obchodní domy, s kterýma jsem dělal projekt zvyšování emoční investice. Nebo v ČEZu. To je teď, to letí teď, co to chtějí, protože oni chápou, že jí odcházejí lidi. A oni je přeplácejí. Ale tam to není. Já už znám plno lidí, kteří řeknou, hele, mě 10-20 tisíc navíc, jako ne, to já radši budu tady, nebo tam, nebo protože mě jde o jiné atributy. Lidi chtějí dělat práci, která má smysl, chtějí být v práci, kde jsou dobré mezilidské vztahy, chtějí mít správnou zpětnou vazbu od šéfů a ne jenom jako tady čísla, čísla, čísla, goly, body a splněno, nesplněno. Ale chcete se bavit taky v tý práci. A to je teď otázka, jak tohle propojit. A to je to umění těch vlastně šikovných manažerů a to je to umění těch trenérů, které udělá trénink tak, že to dítě to baví. A úplně stejně ten manažer může dělat poradu, takže to ty lidi může bavit. Ale musí přemýšlet o tom tímhle tím. A úplně stejně může i tý paní pokladní říct, co jako tady emočně. A ona najednou mi říkala no a mě udělá radost, když se na mě usměje zákazník a tak dále. No a co kdybyste se první usmála, vy nemyslíte, že ten zákazník se usměje taky? A když budete kyselá, víš, že bude on kyselej. A co třeba, kdybyste pochválela sem tam na nějaký paní jednou, že jo, nezlobte se, ale vy máte hezký naušnice, anebo vám to dneska sluší. Chápete, co se tam najednou děje? Najednou vy budete mít tady kilometrovou frontu a tam budou mít prázdní kasy, protože všichni budou jít chtít k vám a tak dále, tak dále. Je to o lidech, je to o nějakém jako pochopení něčeho, co jsme nemuseli hlídat, protože to číslo to urvalo. Čtyři děti, jedny boty. Urvalo to číslo, mě nezajímá. Ale teď už, já si můžu jít do jakých chci kavárny. Budete do kavárny, kde bude kyselá holka, která vám tam dá kafe rozlitý.

Co se děje v hokejové šatně během zápasu? [01:20:47]

Karel:
Rozhodně jenom tam, kde bude kyselý kafe. No vidíte. Mariane, mě by hrozně zajímalo, co se děje v hokejový šatně? Řekněme, hrajeme s Kanadou třetí třetina, prohráváme o gól, tak co se tam děje?

Marian:
To se ani neptejte. I když o gól, to ještě jde. Ne, tak to je vůbec. Chcete nějaký emoční šok, já tomu říkám, to znamená, chcete zatřást s tím týmem, nebo s těma jedincema, aby podali větší výkon, to znamená, je tam nějaká zkušenost toho trenéra, co tam sehraje často i divadlo, aby vytvořil nějaké zatřesení, já tomu říkám, emoční šok, který má věc k tomu, aby ten výkon se změnil. Ono je to hrozně důležitý. Prohrává se, protože neplníme taktiku, nedáváme tam srdíčko, nebo se prohrává, protože jsme přemotivovaní, to zná, tam je důležitý vědět ten důvod. Pokud vím ten důvod, tak se snažím ho řešit, takže není tady pravda, že po každý je tam křik a rozkopaná šatna, ale je pravda, že někdy je tam křik a je tam rozkopaná šatna a někdy je tam úplně jaksi takový ticho, že tam byste slyšel špendlík a teď vystoupí ten lídr toho týmu a vy tam jako trenér nemusíte téměř nic říkat, protože oni si to kluci vyříkali sami a pak jenom vstoupíte a řeknete něco k taktice a tak dále, takže vždycky ten vstup má dva jakoby aspekty, jeden je motivační, energii tam chcete dát nějak a druhý je nějakej zdroj, to znamená změna taktiky, přesilovky nebo něco, takže tady v tom se pohybujete a často tu energii to mužstvo, když má dobrý lídry, si udělá samo a vy uděláte už jenom ty zdroje, třeba, že poupravíte nějakou taktiku nebo něco, aby jste zaskočili soupeře a tak dále, tak dále.

Karel:
A když, já nevím, je v té šatně prostě v řadách hvězd, já nevím, Pasta něco, jako, i když jako nějak vážený trenér, tak prostě je takový dlouhý, ti tam prostě potřebujou se nechat seřvat, nebo…

Marian:
Ne, tak to je taky věc, hráč od hráče Pasta zrovna není žádný… To byl příklad samozřejmě. Jo, to je hodnej kluk takový, který je velmi teamový a tak dále, ale máte někdy tam, jako najdete takový egocentriky a kluky, kteří se urážej a tak dále, takže to je fakticky… Já myslím, že v tom hledáte úplně zbytečně něco jiného, než v normální firmě, které řeknete výsledky a pak cítíte, jak se ten člověk urazil nebo neurazil a jak někoho to vyprovokuje k lepším výkonům, někoho k horším, takže samozřejmě ten tým se nějak buduje, ten se buduje právě s ohledem na tyhle možný nedorozumění, protože vy musíte ten tým budovat hlavně s vědomím toho, že potřebujete, aby obstál v krizových situacích a to vám obstojí jenom tým, kde je silná synergie, koheze, hodnotová homofílie a další aspekty, který v tom týmu chcete, aby prostě naskočili, takže si tam třeba tyhle typy hráčů nevyberete. Takže se snažíte to eliminovat, ale někdy se dostanete k týmu v půlce sezóny, který jste si nevybral a teď musíte s ním pracovat a jste na tom podobně jako manažer nebo CEO, který přijde do nový firmy nebo dostane tady nějaký zdědí něco a musí s tím taky umět pracovat. Takže není smyslem se pohádat, rozhádat, všechno vyházet, ale je smyslem taky umět víc s těma lidma, je smyslem taky najít ten spínač k němu, tu energii, kterou každej máme nějaký slabý a silný stránky a to je umění toho lidra, toho šéfa, toho manažera, že právě na tomhle se snaží pracovat.

Karel:
A co všechno teda bylo letos dobře, třeba, že jsme vyhráli to mistrovství v Domácích. Tak vašima očima.

Marian:
Ta teamovost tam byla úžasná, ono se to zvyšovalo díky těm úspěchům, které tam byly. Víte, to je, ty mistrovství světa jsou pak takové, jako já jsem zažil dvě, jako trenér v Praze, kdy jsme vypadli po penaltách s Amerikou ve čtvrtfinále, kdy jsme vyhráli všechny zápasy, prohráli jedinej zápas. A stejně s Amerikou 2 -2 na penalty prohráte, takže my jsme neprohráli jedinej konec, hlavy svěšený, no a pak jedete do Vídně druhej rok a vy tam v čtvrtfinále prohrajete v základní části dvě zápasy, ve čtvrtfinále znova penalty, vy to vyhrajete, vy vyhrajete ty penalty, no a najednou jste mistrem světa. Takže já to beru tak, že je tam často takový, jako detaily, který úplně nemáte ani pod kontrolou, ale vy musíte dělat všechno pro to, aby ty detaily, chcete -li to štěstí, se přiklonilo k vaší straně. Takže ono hrát si na to, co bylo lepší, co bylo dobře, co bylo špatně, je teď těžký. Pravda je ta, že ten tým, jak šel tou soutěživí mistrovstvím světa, tak se neustále zoceloval, zlepšoval, pak přišel ten zlom, kdy přišel, přiletěl Nečas, pak přiletěli kluci Zacha s Pastrňákem, tam byla trošku krizovka, jestli zapadnou do týmu, nezapadnou, zapadli do týmu, no a takhle to gradovalo, takže postupně, postupně se to jako vyfabulovalo až do toho titulu mistra světa, takže realizační tým odvedl určitě skvělou práci v tom, že jak jsi si hlídal ty vztahy v tom týmu a hlídal si tu synergie a kohezi, což jako klobouk dolu.

Jaký citát byste vylepil na billboard po celém Česku? [01:26:32]

Karel:
Čas je neúprostnej, tak já bych možná poslední otázku, kdyby na konferenci od vás dostal tu knížku, která byla plná citátů, a jenom mně možná napadá, kdybyste měl dát něco na nějaký billboard, který tady v Čechách uvidíme všichni, a co byste tam dal?
Marian:
Co bych tam dal, to je takový, když mi dá člověk jenom takhle to jednu nebo nej, nebo to, tak bych jich tam hodně, ale nevím, jestli na billboard, ale takový mě se líbí takový to takový to povídání, co evokuje vždycky v zamyšlení. Miluj život a chtěj od něj co nejvíc. To je, ale jedno bez druhýho asi je špatně.

Karel:
Mariane moc děkuju za váš čas.

Marian:
A děkuju za pozvání. Mějte se hezky.

Kam dál?

Podívejte se na jeho knihu o Car Coachingu (většina dětí se rozhodne skončit se závoděním právě v autě po tréninku). Mrkněte na report z konference Project Restart 2024, kde Marian mluvil o tom, jak vychovat úspěšné lidi.

Líbil se vám podcast? Tak ho pošlete dál, navrhněte hosta nebo napište hodnocení na iTunes. Děkujeme!

Freelo 27. 8. 2024