Margit Slimáková: Čeští lídři potřebují zdravější přístup k práci
Poslední roky je značně mediálně aktivní, píše blog a natáčí videa. Pravdou ale je, že Margit Slimáková přednáší, konzultuje a aktivně prosazuje zdravější stravování (nejen) v Česku už pěknou řádku let. Přednášky dokonce vedla na základní škole svého syna na americké mezinárodní škole v Šangaji.
„Nebylo to jako tady, kde zamknou školu před rodiči na zámek. Mohli jsme nakouknout pod pokličku školní jídelny i zúčastnit se výuky. Jeden měsíc jsem dokonce přednášela středoškolskou biologii,” vypráví specialistka na výživu a zdravotní prevenci, která si na nás udělala čas i v nabitém diáři před křestem nové knihy (vyjde v květnu pod hlavičkou nakladatelství BizBooks). Kdy přestala ostatním vnucovat svou pravdu a proč bere práci jako zážitek? A jak můžou zakladatelé firem i freelanceři žít zdravě bez odříkání, stresu a vyhoření?
„Jedině člověk, který se sám cítí dobře, může prospívat a pomáhat jiným.“
V dnešní době nadměrných výkonů, kdy neustále vidíme na Facebooku, jak se ostatním daří a jak sbírají jeden úspěch za druhým, je poměrně těžké nepodlehnout takovému závodu. Můžeme si vůbec ještě udržet zdravý přístup k práci?
Je super vidět, jak se část populace probudila a začíná kariérně směřovat k tomu, co ji baví. Mladí zakládají své firmy, starší ročníky mají odvahu opustit zdánlivou stabilitu zaměstnání a udělat si jméno na volné noze. I ve fázi prvotního nadšení však potřebujeme přemýšlet zdravě. Z mé zkušenosti je to tak, že kdo má základy v rodině, případně v mládí sportoval, dočasně z toho může vypadnout, například první roky, kdy buduje firmu, ale velmi přirozeně se vrátí ke zdravé normě. Může více pracovat, ale u toho se kvalitně živí.
Někdo to přehání, nicméně tělo toho v mladém věku vydrží hodně. Pár let nevidím jako problém, ten bych viděla ve chvíli, když se dotyčný/á nezastaví ani ve chvíli, kdy vybuduje základní pilíře úspěchu. V určité fázi budování firmy je potřeba se zastavit, nejde jen makat a chtít stále víc. Tihle chroničtí megalomani často sportují, takže působí, že se o zdraví umí postarat. Jenže když po 12 hodinách v rychlém tempu vběhnete do fitka na zátěžové cvičení nebo odběháte hodinu při sledování zpráv, vaše tělo se neuvolní. Takové jedince většinou zastaví až vyhoření nebo první infarkt v relativně mladém věku. Někdy nám může vejít do života někdo, kdo pomůže priority přeskládat. Třeba partner. Většina z nás přirozeně dojde do bodu, kdy si seřadíme priority a postavíme sami sebe, případně naši rodinu, na první místo. Každý máme jiné genetické nastavení, jiné hodnoty i priority a vydržíme to rozdílný počet roků. Naprostá většina mladých chce uspět a práce je první místo, kde to děláme. Vidím ale, že tzv. slow life a zdraví začíná být u těchto lidí znovu trendem.
Zmínila jste jednu důležitou mantru dnešní generace. Jak si nastavit zdravý přístup ke všem oblastem života, když chci uspět?
Zásadní je uvědomit si, že z dlouhodobého hlediska nemůže nikdo fungovat, ani pracovně ani osobně, jestliže bude kašlat na své tělo. To je typické u maminek. Myslí si, že udělají vše pro své dítě, budou vstávat desetkrát za noc, až dospějí do stavu, kdy jsou naprosto zničené a nemají energii a náladu ani na to dítě. Dokud vy se nebudete cítit na prvním místě dobře, dlouhodobě nebude fungovat vůbec nic. Nejde jet zuby nehty, pak to vždy skřípe. Jedině člověk, který se cítí sám dobře, může prospívat a pomáhat jiným.
Jak co nejlépe zabrzdit, abychom neohrozili ani podnikání, ani sami sebe?
Není potřeba nic lámat přes koleno. Stačí drobnosti. Večer po večeři si vyčistíte zuby a vyjdete na procházku. Počítač už nezapínáte. Nepracujete. Nepojídáte. Tohle opakujete každý den a výsledky uvidíte rychle. Někomu pomůže pes. A to si ho nemusíte ani kupovat, stačí nabídnout přátelům v okolí venčení. Zlepšíte fyzičku, duševní zdraví i vztah s daným člověkem. Druhá věc je přerušování běžného dne – v poledne vyjít na slunce, domluvit si schůzku, na kterou můžete dojít pěšky nebo si sednout na balkon. Nechat si mezi schůzkami hodinu pro sebe na lehký oběd. Většina podnikatelů pojídá drobnosti a pije kávy po celý den. Nebo nestíhají a jedí až večer. Proč si místo toho nenastavíte 2-3 větší jídla, která budou kvalitní a skutečně vás zasytí? Stanovte si, že jedno si připravíte a druhé si dopřejete v restauraci nebo objednáte. Ani skutečně nabitý den není výmluva. Když víte, že máte schůzky naplánované na minuty a do večera nebude čas ani na nádech, dejte si v osm čtyři vajíčka se slaninou a zeleninou a ve čtyři odpoledne lehkou večeři. Rázem máte dvě kvalitní jídla denně a pro jednou se nic nestane.
„Místo stanovování toho, co je univerzálně správné, bychom měli naučit každého si obhájit, co je správné pro něho.“
A co můžeme udělat pro dlouhodobé zlepšení?
Zamyslela bych se v první řadě nad svým životním nasměrování. Dělám to, co mě baví a kde využívám primárně své silné stránky? Co můžu delegovat? Jsem zastánce přístupu: V čem sama nejsem profesionál a co mohu delegovat, předám lepším. Mám kolem sebe výborný tým – asistenta, administrátora, webmastera, grafika, editora, účetního a jiné. Vy můžete také.
S delegováním se dotýkáme i vztahů v pracovním prostředí. Někdy mají právě ti produktivní, co chtějí vše uhnat, problém předat práci či nastavit zdravé hranice.
Otázku přirozených hranic řešíme každý. Každý den se neustále vymezujeme, stačí si vzít něco tak primitivního jako ranní metro. Lidi jsou na sebe namačkaní a každý z nás snese namačkání jiného typu. Někdo se prodere, jiný ustoupí a třetí tím metrem raději vůbec nejezdí. Já nikdy neměla pocit, že musím otázku vymezení hranic řešit, a to ani v zaměstnání ani jako podnikatelka. Ale pro někoho je to důležité téma, každý máme hranice jiné a někdo může být citlivější vůči určité náladě na pracovišti. Nebo má problém se sebevědomím, schopností uvědomit si a ubránit své hranice. Já teď sleduji všechny ty kampaně ohledně chování na pracovišti. Nemyslím si, že bude fungovat, když nastavíme extrémně politicky korektní prostředí nebo zakážeme vztahy mezi kolegy. To by vymizela veškerá lidská přirozenost. Je to strašně citlivé téma, kde každý vnímáme určité gesto jinak. Některé ženě vadí, když jí muž otevře dveře. Místo stanovování toho, co je univerzálně správné, bychom měli naučit každého si obhájit, co je správné pro něho, a stát si za tím.
Jste vegetariánka. Jak jste si vymezovala hranice v kolektivu z hlediska jídla?
Pro mě to nikdy nebyl problém. Vždycky jsem si řekla, že chci něco jiného, že chci jít jinam nebo jsem zkrátka nejedla a počkala, až si za pár hodin budu moct dát něco kvalitního podle svých preferencí. Rozhodně z toho nedělám vědu. Jednou jsem byla pozvaná na zabijačku, kde jediné, co jsem mohla jíst, byly kroupy. Má stravovací „omezení” jsou mé rozhodnutí a nikdy bych si v prostředí člověka, který mě pozval a hostí, nezačala diktovat podmínky a očekávat, že přizpůsobí hostinu mě. Mám respekt k tomu, kde jsem.
„Nejsem superwoman. Ale svou práci dělám naplno, protože jsem o její správnosti přesvědčená.“
Spousta uživatelů Freela to má podobně. V rámci práce se často pohybují po business schůzkách, večeřích, caterinzích. Jak se pohybovat v tomto prostředí?
Prvně si uvědomte, že nejste otrokem situace. Je to plně na vás. Dneska už jde po celé republice najít podmínky, kde se dá najíst. Když už nic, polévky mají všude. Klidně si zpracujte cestovní mapu jako jeden můj klient. Osobně to neberu jako zátěž, spíš jako zážitek. Včera jsem byla v Olomouci a den před cestou jsem si s radostí vyhledala nové podniky, které můžu objevit. Jelikož hodně jezdím po republice, udělala jsem si z toho rituál. Sednu si, poznám místo, dám si čaj, kafe a dobrý zdravý oběd. Jelikož jsem předtím třeba tři hodiny cestovala, pauza se mi šikne, odpočinu si odpovím na e-maily. Je to prožitek. Buďte sebevědomí a klienty klidně pozvěte do jiného prostředí než je tradiční businessové.
Ke klidu, který z vás cítím dnes, jste se dostala také z rychlého tempa, nebo jste vždycky byla taková?
Já jsem odmalička nastavená jako férový bojovník za pravdu, takže ano, prošla jsem si intenzivním obdobím, kdy jsem chtěla měnit svět. Trochu mi to zůstalo, ale dnes už nikomu do ničeho nekecám. Lidé mě znají a vědí, čemu věřím. Kdo chce, najde si mě sám. Že jsem se usadila ve výživě a zdravotnictví je do jisté míry náhoda, myslím, že by mě bavila spousta věcí. Ale to, co dělám, mě baví. Angažovala jsem se ve státní správě, úspěšně jsem propagovala zlepšení výživy ve školách, jsem dlouhodobě aktivní v neziskovém i podnikatelském prostoru, založila jsem think tank zdravotní prevence. Svou práci dělám naplno, protože jsem o ní přesvědčená. Došla jsem si však k tomu, že nejsem superwoman a pomáhám/inspiruji jen tam, kde mají zájem.
Nechcete už dnes bojovat proto, že jsme jako společnost konzervativní?
Jsme jednolitá společnost – i z hlediska jídla. Čtyřicet let komunismu udělalo své a když k tomu připočtete, že čeština je těžká, nejde říct, že bychom byli vystaveni etnické rozličnosti. I když jsme začali po otevření hranic jezdit do zahraniční, mnozí z nás jen leželi u moře a opékali se z obou stran. Jaká je kde kultura, jak se lidé chovají, jak přemýšlí, jaké mají zvyky, jak jedí a jak se můžeme navzájem obohatit, mnohé vůbec nezajímalo. Proto je tady takové nepochopení. Nejsme zvyklí na diverzitu, mysleli jsme si, že se musíme na všem shodnout. My jsme s dětmi díky manželově práci pro Volkswagen projezdili celý svět. Žili jsme několik let v Německu, v Číně, třetí dítě se narodilo v Austrálii…
Čím vás obohatilo zahraničí z hlediska stravy?
V Německu, které není kulinářsky žádný výkvět, mě nadchla extrémní kvalita jídla, ekologičnost a korektnost. Nikdo nedává dítěti sladkosti za zády, už před 20 lety se maminky na pískovišti předháněly, kdo má jablíčka, oříšky, rozinky. V Číně jsme žili mezi expaty, což nám dalo asi nejvíc. Všichni jsme byli tak jiní a zároveň tak tolerantní. Děti byly po návratu do Česka v šoku, že všichni jsou tu stejní a jedí stejně. Donesly si do školy sušené ovoce a byli za hipísáky.
Jste cílově zaměřená, nebo necháváte věci jen tak plynout?
Samozřejmě nějakou základní organizaci mám, ale jak vidíte, je poměrně flexibilní (Margit vytahuje papír, na kterém jsou v obláčcích zaznačeny hlavní úkoly dne). Jednou ročně si zhodnotím uplynulý rok a udělám plán na další. Každý večer si dělám to-do listy, ale jak vidíte, jen si do prostoru nahážu důležité termíny. Mám tady nějakou práci, schůzky a vyzvednutí psa. Nechávám mezi tím volný prostor, abych mohla přesouvat. Každý den se něco namane a já pochopila, že nezvládnu udělat všechno. Dnes už si tím nelámu hlavu. Mnohé e-maily vyřeším do 2-3 minut, je pro mě důležitější odpovědět než to mít gramaticky perfektní a neodpovědět vůbec.
Poslední věc: Jak se probudit po zimě? Doporučujete džusy, půsty, raw food?
Půsty, džusy, raw food doporučuji jen omezeně. Půst neznamená jen vynechání jídla, ale také práci na sobě, určité zamyšlení se, meditování. A to v běžném světě zde málokdo zvládáme. Proto jde častěji než o půst o stresující hladovění, které nijak neprospívá. Džusy mohou být zdrojem slušné dávky cukrů a ty nepotřebujeme dodávat. Raw food může zchladit věčně vystresované. Proto vše uvedené doporučuji jen omezeně.
Napadá vás něco, co můžeme zařadit místo toho?
Z výživového hlediska je pro mě dnes asi nejzajímavějším trendem tzv. Intermittent fasting alias přerušované hladovění. Provozuje se tak, že buď vynecháme snídani nebo večeři jednou až dvakrát týdně. Každý z nás přirozeně hladoví přes noc, a když k tomu vynecháme večeři nebo snídani, postíme se 15-18 hodin. Tím, že snížíme okno, kdy jíme, a prodloužíme okno, kdy nejíme, umožníme tělu, aby snížilo hladinu inzulinu a lépe spalovalo tuky. Inzulin je látka, která se uvolňuje do krve při každém jídle a mimo jiné hlídá, abychom nespalovali tuky. Proto se tak často zdá, že děláme vše správně, ale ne a ne zhubnout. Platí to i pro lidi ve stresu. Jestliže prodloužíme čas, kdy nejíme, proběhne snížení hladiny inzulinu, naše tělo se přirozeně pročistí, může efektivně začít pracovat a mimo jiné i spalovat tuky. Je to mírné, příjemné, odlehčující. Vynecháváte-li večeři, dbejte, aby poslední jídlo dne obsahovalo dostatek kvalitních bílkovin a tuků, které mají dobrou sytivost. Probíhá postění, nikoli hladovění.
Co inspiruje Margit Slimákovou?
Audiokniha Total Recall o Arnoldu Schwarzeneggerovi
„Možná jeden z nejinspirativnějších lidí vůbec, společně s Elonem Muskem. Fascinovalo mě, jak systematicky na sobě pracoval.“
Sapiens: A Brief History of Humankind
„Pro mě kniha roku, kterou mimo mě a tisíců dalších lidí doporučuje Bill Gates, Mark Zuckerberg a Barack Obama. Autorem bestselleru je Dr. Yuval Noah Harari, izraelský profesor historie, který velmi čtivě a poučně vysvětluje, kdo a odkud jsme. Věděli jste, že před stovkami tisíců let obývalo planetu Zemi nejméně šest druhů člověka? Homo Sapiens je jediný, který přežil. Proč? V textech a vystoupeních Yuvala Harariho mě toho zaujalo mnoho. Zde je jeden příklad, kdy popisuje, co nás nejvíce ohrožuje: „Ve vyspělých zemích ročně spáchá více lidí sebevraždu, než kolik je jich zabito útokem zvenčí.“ Tedy zatímco někteří politici a strany staví svoji kariéru na strachu z teroristů, požadují málem uzavírání hranic a kritizují tolerantnost EU k nebezpečným cizincům, je ve skutečnosti větší riziko, že se zabijeme sami, než že nás zabije někdo cizí. Nebylo by proto namísto šíření strachu, zbraní a silných slov mnohem prospěšnější, kdyby se každý víc věnoval podpoře vlastního zdraví – včetně toho duševního, které souvisí (jak víme díky znalostem o mikrobiomu) i s tím úplně obyčejným jídlem, jímž se denně ládujeme?
Kniha Red Notice, osobní vyprávění americko-britského miliardáře Billa Browdera
„Bill ve svém životě bravurně zvládl podnikat se spoustou svěřených milionů, ale stejně neuvěřitelně zvládl i investovat pár let života do boje za spravedlivost. Stal se největším zahraničním investorem v Rusku a na rozvíjejícím se ruském trhu vybudoval raketově prosperující hedgeový fond Hermitage Capital. Při vydělávání velkých peněz ale ohrozil zájmy těch nejmocnějších v Rusku a stal se neplánovaně aktérem jednoho z nejdramatičtějších politických thrillerů současnosti. Výsledkem jeho aktivismu bylo prosazení zákona Sergeje Magnitského na půdě amerického kongresu. Zákon od roku 2012 zakazuje vstup do země a nařizuje zmrazení účtů vrahům Magnitského a dalším ruským občanům, kteří porušují lidská práva.“
Co dál?
„Denně přidávám odkazy na něco inspirujícího, zdraví prospěšného, skvělou studii, recept nebo knihu na svůj profesní Facebook.“
