Pokyn zněl jasně: najít kopíka. Contenťáka, social sílu, pisálka, který bude surfovat na vodách onlajnu. Karel totiž programuje a přemýšlí spíš v kódech než ve větách. Honzu texty sice baví, ale primárně je webdesignér na volné noze. A Karlos, ten sedí rovnou na třech židlích najednou.
Najdeme k sobě někoho, kdo bude mít Freelo tak rád, jako my sami?
Napsali jsme lákavý inzerát, slíbili hory i doly, ale chtěli jsme někoho, kdo bude mít opravdovou motivaci a nelekne se prvního úkolu. Vymysleli jsme formulář, ve kterém se kandidáti prokousávali zadáním a museli předvést, jak vládnou své klávesnici.
Na pohovor přišla poslední. A ještě o sobě prohlásila, že je třešnička na dortu. Dokonce ani nevyplnila ten formulář. A neví, jak fungují servery.
Kdo? Jůlie, naše nová copywriterka.
Jak se tohle mohlo stát?
A vůbec, ať vám to napíše sama, když ji máme přes ten copywriting.
Jůliin příběh
Všechno to začalo v Chorvatsku. I z válení na pláži se stane noční můra, když se válíte už třetí týden. Dost bylo práce, která mě nebaví. Je čas přestat se bát a troufnout si jít za tím, co mám nejradši. Psaní a onlajny.
Když se rozhodnete, příležitosti si vás najdou. A tak jsem objevila Freelo. Ta vychytaná aplikace si mě získala na první kliknutí.
Proč všichni nepoužívají Freelo?
Jo aha, protože kluci zrovinka hledají kopíka, který jim s tím pomůže do světa.
Statečně jsem se pustila do vyplňování formuláře, který si kluci připravili pro nás nadějné kandidáty.
Drtím klávesnici, googlím si nové pojmy a peru se s rozsahem tweetů. Uf, několik hodin, ale mám to za sebou.
Euforie. Klid v duši. Mír.
Jo, asi pět vteřin, než jsem zjistila, že formulář má druhou stranu.
Koukaly na mě další bílé obdelníčky čekající na mé texty, ale tentokrát pro druhý projekt a to Váš-server.cz.
No jo, jenže o serverech a hostingu já nevím nic.
Tak to teda ne. Když už jsem se tady celé odpoledne trápila nad newslettery a tweety, tak to přece nevzdám. Zvlášť když vměstnat myšlenku do 140 znaků není moje královská disciplína.
Začala jsem klukům do mailu sázet celý svůj příběh o tom, jak jsem si myslela, že jsem našla práci snů:
„ … zamrkala jsem a došlo mi, že ideální parťák do týmu je muž, co miluje technologie a zvlášť servery a je to zběhlý markeťák.
Kdežto já jsem holka, ráda si píšu básničky do šuplíku a sotva tuším, co tak server asi je.
Posílám tu první stránku formuláře. Ať si máte co přečíst u kafe. “
Howgh. Máte to tam, dělejte si s tím co chcete.
Když za pár hodin dorazila odpověď od Karlose, nevěřícně jsem si sedla na zadek a usmála se od ucha k uchu. Možná tušíte…
„ … právě jsem dopil kávu a dočetl tvé texty. Četlo se to úplně samo.
Najdeš si v pondělí pár minut na schůzku?
Rád bych zjistil, jestli jsi našla práci snů. “
Kluci si přáli někoho, kdo má motivaci. Tak mě tu mají. Usměvavou, s klávesnicí připravenou na tweety a blogposty.
Jenže to je teprve začátek.
Teď se budu muset naučit, jak že teda fungují ty servery.
Souhlasíte, že je motivace cennější než znalosti?
